Justiční pětiletka

Vždy jsem říkala, že půjdu sedět tehdy, až budu mít v matraci nacpáno 8 milionů. Nevím, proč zrovna osm. A už vůbec nevím, jak mě napadlo, že bych se já (!) mohla dostat do vězení? Byla jsem totiž hrozně vtipná, ha ha.

Zatkli mě v pyžamových kalhotách a triku. Venku mrzlo. Dovolili si mi vzít kabát, kde byla jedna koruna a nefunkční zapalovač, tedy kromě nože, paralyzéru a slzáku. Zkrátka je nutné aspoň trochu se naučit žít mezi feťákama, i když s mojí povahou to bylo hrozně těžké. Pořád jsem hledala nějakou spřízněnou duši, ale tak to nefunguje. Jeden den chábři, druhý den se podrazí a třetí zase jedou v nějakém svinstvu spolu. Když jsem zavírala soubory v počítači, což mi policajti dovolili, než mě vyhnali sedět před barák na schody, jeden fízl mi jen tak dal ránu paralyzérem? Banda zakomplexovaných „sportovců“, co mají pocit moci. Ale to víme.

Odvezli mě na místní služebnu, kde jsem stále ještě doufala, že se dostanu po výpovědi a ohledání místa činu ven. Původní trest taky byl 10 dní vykázání ze společného obydlí.

Nakonec mi hrozilo 10 let za pokus o vraždu.

Justiční pětiletka

Tehdy jsem udělala největší chybu v životě – zblblá terapeuty jsem vypověděla, co cítím, a právě tahle první výpověď mě stála nakonec „pouze“ 3 roky života. Nebyla jsem při sobě, zapomněla, že z TV přeci znám, že bez právníka ani ránu, byla jsem fakt mimo a v domnění, že se téměř nic nestalo. Což byla pravda. Z lékařského hlediska nedošlo ani k ublížení na zdraví, jenže pak došlo k různým překvalifikacím, prostě jak vás jednou mají, snaží se vám přišít i to, že jste v sedmi letech utrhli sousedce ze zahrádky kytku.

Doteď si myslím, že existuje něco jako pětiletka, vymezený plán, který soudci musí splnit, že je daný počet let, které se v daném roce musí udělit, ber kde ber.

Paprsky a kotce

Na vazbě jsem byla na Ruzyni, kde se od doby Kantůrkové a jejího románu Přítelkyně z domu smutku téměř nic nezměnilo. A to je víc než 30 let.

Stále stejná otrhaná oranžová pyžama, mikiny a trička v zelené a khaki. Na vazbě je ale ten luxus, že člověk (protože se respektuje status neviny) může mít i oblečení vlastní, pokud mu ho někdo přinese.

Sama budova má hlavní část obdélníkového tvaru, kde jsou kanceláře, oddělení vazby, nástupní oddělení před eskortou do věznice, pokud se tak neděje rovnou z vazby, je tam ordinace lékaře, kamrlíky určené pro setkání s právníkem nebo duchovním, maličká návštěvní místnost, sklady, kuchyně… Budovy mají sice 6 zamřížovaných pater, ale mají také velkou návštěvnost, poptávka zde převyšuje nabídku, s velkou dávkou ironie lze říct, že na vazbě jsou ti nejtěžší zločinci.

Zkušenost je taková, že minimálně třetinu obžalovaných nakonec z vazby pustí. Buď pak čekají na soud a trest venku, nebo vyváznou s podmínkou. Je to byrokratická mašinerie, systém sám o sobě řízen neviditelnou rukou justice, absolutní matrix.

Uprostřed čtverce mezi budovami se nachází strážní budka, od které se paprskovitě rozebíhají jednotlivé výseče a výseče výsečí, vždy oddělené vysokými betonovými stěnami. Sem se chodí na procházky. Dobře, třeba sedm žen ve vycházkovém kotci 14 metrů čtverečních. Procházka pak určitě stojí za to, a tak se i vycházky využívají převážně k předávání ferblů, řvaní z kotců do oken na ženy a žen z oken na své miláčky, či na jakékoli chlapy, nebo naopak, někdy musí být kvůli vyřvávání procházka zrušena úplně a obžalovaní jsou nahnáni zpátky do svých cel.

Na vazbě je vše obráceno proti člověku, jde přeci o to, jakýmikoli donucovacími prostředky obžalovaného zlomit, aby řekl, že udělal i to, co neudělal.

…“Jak se jmenujete?“…“Lžete!“ Tak nejspíš takhle probíhá většina komunikace s vyšetřovateli na vazbě.

Je to kus života ve strnulosti smrti, nicotnost a nicota, naprosté prozření, že svět vás vůbec nepotřebuje, že svět venku jde dál i bez vás. A vy jste mu úplně fuk. Zkrátka jako po smrti. A je to poznání ryzí manipulace, kdy už vlastně nikdo neví, kdo kým manipuluje víc, neexistují tu žádné platné dohody, žádná „přátelství“, žádné „budeme si trochu pomáhat“, na vazbě ani ve vězení nic takového není.