My zdraví to tak nenecháme! Opravdu?

„Invalidům je třeba říct, aby se nebáli...že to tak nenecháme...zdravotně poškozené spoluobčany se jménem státu, snaží poškodit lidé, kteří jsou ještě poškozenější, neboť jsou handicapováni sociálně, mravně a lidsky...“ Ivan Hoffman Deník.cz

fota: Alžběta Švarcová -zprávy rozhlas.cz

Snad jarní únava, snad lhostejnost v relativně dobrém osobním zabezpečení, stačilo, abych na neetické chování naší vlády jen a jen nadávala.
Máme v rodině zakořeněno silné sociální cítění. Synek od malička, kdykoliv někdo ubližoval slabšímu, si vyhrnul rukávy a šel, hlava nehlava, proti přesile. S hračkami se dělil s každým koho uznal jen za trochu chudšího než byl on sám. 
Vnouček jako malý, obdarovával potají každého návštěvníka rodiny, který se mu zdál smutný, nějakou pozorností. Instalatérovi dokonce propašoval do brašny malý přenosný televizor, protože se mu zdál v montérkách chudý.
Nevím co mojí kluci dnes, při pročítání komentáře předsedy Národní rady zdravotně postižených Václava Krásy k vládním reformním zákonům, říkají oni, ale já se musím za odpovědné státní představitele stydět.
Stydím se za každého člena rodiny, známého, čtenáře, kterého nechává dnešní situace, tak zvané důchodové reformy, na úkor slabých, v klidu. 
Možná si neuvědomují, že jednou se v podobné situaci může ocitnout každý z nich. Kdo si může být v dnešní době jistý pomoci od svých dětí, rodiny? A ne každý nějakou rodinu má.
„ Není pochyb, že člověk ubližující slabšímu, zaslouží pohrdání. Nezaslouží ale rovněž pár facek? Pan ministr (Drábek) bude mít bohužel imunitu, ale třeba by pomohlo podat si alespoň jeho právníky, co mají drzost škodit bezbranným za naše peníze. Je to náš úkol, bránit své slabé a nemocné proti zvůli a šikaně úřadů. Necháme-li je na pospas, budeme stejní ubožáci jako ta sebranka, co nám „reformuje“ invalidy.“
Čím dál víc je mi hanba, že jsem léta volila pravici! Pravici, která si troufne na postižené, staré a nemocné...