Moje druhá knížka Páchám dobro

Kdy jsem poprve pocítila potřebu psát?  Proto, že...

Rozhovor pro Fakta Pres:

1. Kdy jste poprvé pocítila potřebu psát ?

Říká se, že tvoření je ventil pro lidskou duši. A člověk někdy,  aby se nezbláznil, ventil potřebuje. Začátkem sedmdesátých let se mi narodl nemocný synek. Tehdy nebylo v módě mít svého psychologa či psychiatra a obtěžovat rodinu či známé svými problémy jsem nechtěla. Tak jsem vzala papír a tužku a začala  psát jen tak do šuplíku. Paradoxem ale je, že moje první otištěné práce  byly vtipy v Dikobraze a humoresky  o dětech v  časopise Vlasta.  Tam mi tehdy vyčlenili stálou   rubriku „Vlastička“, kam jsem přispívala dokud děti neodrostly. Tyto vybrané drobnosti vyšly v roce 1990 pod názvem „Indiskrétnosti“. Úvodního slova se ujal spisovatel František Nepil, ilustrací  pražská malířka Zdeňka Burgetová.  Oba  boží a  nezapomenutelní  lidé.

2. Co je pro vás největší inspirací?

První inspirací mi byly moje  děti a jejich  kamarádi, příhody v naší  rodině. Tehdy jsem se držela vyhraněného tématu a chtěla příběhy  vložit do knihy “Povídání od plotny.“ No a jak člověk rozšiřuje obzor, začne vnímat  dění i ve společnosti.  Jenže euforie po Pražském jaru 1968 opadla  okupací naší republiky  vojsky Varšavské smlouvy a zájem o  politiku skončil. Potom   přišla sametová revoluce, cinkání  klíči a protože je člověk nepoučitelný, s vírou v demokracii jsem se  vrhla zase do psaní.  Tehdy mně napadlo, že by se   vydané fejetony a úvahy mohly sejít v  knížce „Politika od plotny". Uvidíme. 

3. Řada vašich povídek, fejetonů či glos se s lidmi moc nemazlí...

Co je to nemazlí?  Když vidím zlo nebo  bezpráví,  prostě zasáhnu. A protože lidé nemají ústní výtky nebo poučení rádi, tak jim  to píši. To víte, že se postřelená husa, když si to pak někde přečte, ozve. A to je dobře. To je sakra dobře. Protože jakákoliv emoce je  lepší než mrtvé ticho, které nic neřeší.  Jsem narozená ve znamení Vah a toto znamení  mají ve  svém  znaku soudci i advokáti. Prostě Váha rovná se spravedlnost a tak  jsem jaká jsem a lepší už to nebude.

4. Co považujete za svůj největší úspěch?

Možná byste čekal, že řeknu první místo v Bakalářských příbězích v r. 1986  s povídkou „Děda Myška“, v hlavní roli s Františkem Filipovským.  Nebo povídky vysílané v Československém  rozhlase v pořadu Ve znamení měsíce ledna – prosince (četli Vladimír  Brabec nebo Jaroslava Obermaierová). Já za svůj největší úspěch považuji napsání a otištění článků „Zlatí komunisti“ a „Slováci, já vám nevěřím“  v okresních novinách Týdeník. Byly  to články kontroverzní, v době, kdy se ještě nevědělo co se vlastně smí a co nesmí, takže napsání i otištění byla tenkrát odvaha.  Stejně tak oceňuji Poličské novinky za zveřejnění mého postoje k neobhajitelné válce v Iráku.

5. Jaké máte plány do budoucna?

Těch mám moc, ale člověk míní... Připravuji knihu “Já, moje zvěř a tri druzí“. Budou to příběhy o zvířátkách, dětech, a to nejen   mých vlastních. Navíc člověk, který mi v životě hodně pomáhá  nejen v psaní,  se jmenuje Vrabec, takže mezi mou zvěř  taky zapadne.

Rozepsaný  mám  dokument „Deset let Galerie Vysočina v Poličce“, kterou jsme s bývalým manželem, výtvarníkem Janem Čihákem, založili v r. 1990 a  já ji v r.  2000  musela  ze zdravotních důvodů předat své nástupkyni. Od té doby si připadám jako matka, která opustila těžce zrozené dítě a  teď se  dívá, jak ho vedou životem jiní, a to zrovna ne podle mých představ. Ale takový je život. 

Při psaní se často uchylujete k Bibli. Proč?

Když mi zemřela maminka, začala jsem přemýšlet, proč nás musela opustit v době,  když se konečně začala  mít dobře. A tak jsem otevřela  Bibli. Jenže když otevřete jedny vrátka,  otevře se vám několik dalších, no a když otevřete zase jedny z nich, tak zase se otevřou další. A tak jdete dál a dál. Dnes už vím, že poznání nikdy nekončí. A přes všechna nová a nová poznání jsem přesvědčena, že Desatero přikázání, které  Bůh svěřil Mojžíšovi jako návod k životu lidí,  je neměnný morální kodex  každého slušného člověka, věřícího i ateisty.

Co byste popřála čtenářům?

Aby se  u knížky bavili, smáli, plakali,  klidně  mi mohou i nadávat. Jen ať, proboha,  nezůstávají  lhostejní.