Rozhovor pro Fakta Pres:
1. Kdy jste poprvé pocítila potřebu psát ?
Říká se, že tvoření je ventil pro lidskou duši. A člověk někdy, aby se nezbláznil, ventil potřebuje. Začátkem sedmdesátých let se mi narodl nemocný synek. Tehdy nebylo v módě mít svého psychologa či psychiatra a obtěžovat rodinu či známé svými problémy jsem nechtěla. Tak jsem vzala papír a tužku a začala psát jen tak do šuplíku. Paradoxem ale je, že moje první otištěné práce byly vtipy v Dikobraze a humoresky o dětech v časopise Vlasta. Tam mi tehdy vyčlenili stálou rubriku „Vlastička“, kam jsem přispívala dokud děti neodrostly. Tyto vybrané drobnosti vyšly v roce 1990 pod názvem „Indiskrétnosti“. Úvodního slova se ujal spisovatel František Nepil, ilustrací pražská malířka Zdeňka Burgetová. Oba boží a nezapomenutelní lidé.
2. Co je pro vás největší inspirací?
První inspirací mi byly moje děti a jejich kamarádi, příhody v naší rodině. Tehdy jsem se držela vyhraněného tématu a chtěla příběhy vložit do knihy “Povídání od plotny.“ No a jak člověk rozšiřuje obzor, začne vnímat dění i ve společnosti. Jenže euforie po Pražském jaru 1968 opadla okupací naší republiky vojsky Varšavské smlouvy a zájem o politiku skončil. Potom přišla sametová revoluce, cinkání klíči a protože je člověk nepoučitelný, s vírou v demokracii jsem se vrhla zase do psaní. Tehdy mně napadlo, že by se vydané fejetony a úvahy mohly sejít v knížce „Politika od plotny". Uvidíme.
3. Řada vašich povídek, fejetonů či glos se s lidmi moc nemazlí...
Co je to nemazlí? Když vidím zlo nebo bezpráví, prostě zasáhnu. A protože lidé nemají ústní výtky nebo poučení rádi, tak jim to píši. To víte, že se postřelená husa, když si to pak někde přečte, ozve. A to je dobře. To je sakra dobře. Protože jakákoliv emoce je lepší než mrtvé ticho, které nic neřeší. Jsem narozená ve znamení Vah a toto znamení mají ve svém znaku soudci i advokáti. Prostě Váha rovná se spravedlnost a tak jsem jaká jsem a lepší už to nebude.
4. Co považujete za svůj největší úspěch?
Možná byste čekal, že řeknu první místo v Bakalářských příbězích v r. 1986 s povídkou „Děda Myška“, v hlavní roli s Františkem Filipovským. Nebo povídky vysílané v Československém rozhlase v pořadu Ve znamení měsíce ledna – prosince (četli Vladimír Brabec nebo Jaroslava Obermaierová). Já za svůj největší úspěch považuji napsání a otištění článků „Zlatí komunisti“ a „Slováci, já vám nevěřím“ v okresních novinách Týdeník. Byly to články kontroverzní, v době, kdy se ještě nevědělo co se vlastně smí a co nesmí, takže napsání i otištění byla tenkrát odvaha. Stejně tak oceňuji Poličské novinky za zveřejnění mého postoje k neobhajitelné válce v Iráku.
5. Jaké máte plány do budoucna?
Těch mám moc, ale člověk míní... Připravuji knihu “Já, moje zvěř a tri druzí“. Budou to příběhy o zvířátkách, dětech, a to nejen mých vlastních. Navíc člověk, který mi v životě hodně pomáhá nejen v psaní, se jmenuje Vrabec, takže mezi mou zvěř taky zapadne.
Rozepsaný mám dokument „Deset let Galerie Vysočina v Poličce“, kterou jsme s bývalým manželem, výtvarníkem Janem Čihákem, založili v r. 1990 a já ji v r. 2000 musela ze zdravotních důvodů předat své nástupkyni. Od té doby si připadám jako matka, která opustila těžce zrozené dítě a teď se dívá, jak ho vedou životem jiní, a to zrovna ne podle mých představ. Ale takový je život.
Při psaní se často uchylujete k Bibli. Proč?
Když mi zemřela maminka, začala jsem přemýšlet, proč nás musela opustit v době, když se konečně začala mít dobře. A tak jsem otevřela Bibli. Jenže když otevřete jedny vrátka, otevře se vám několik dalších, no a když otevřete zase jedny z nich, tak zase se otevřou další. A tak jdete dál a dál. Dnes už vím, že poznání nikdy nekončí. A přes všechna nová a nová poznání jsem přesvědčena, že Desatero přikázání, které Bůh svěřil Mojžíšovi jako návod k životu lidí, je neměnný morální kodex každého slušného člověka, věřícího i ateisty.
Co byste popřála čtenářům?
Aby se u knížky bavili, smáli, plakali, klidně mi mohou i nadávat. Jen ať, proboha, nezůstávají lhostejní.
