Kamarád a stará svině

Věším na balkoně vypraný kobereček. Pachatel jeho znečištění mně ze svého pelíšku pozoruje přivřenýma očima...

foto: soukromý archiv

Z pod balkonu se ozve štěkání. Velké štěně zlatého retrívra se opakovaně rozbíhá a zase vrací k pánovi s jasným přáním ať proboha popoženou tu starou, která se se tak neuvěřitelně courá. Obtloustlá jezevčice, na krátkých nožkách, těžce střídá nohy. Pán netrpělivě klepne holí. „Pojď ty stará svině nebo tě zabiju!“. Ta, které to platí, však neslyší.

Vytáhnu z pelíšku moji psí kuličku, a v náruči ji nesu na ranní venčení. Na louce pejsek ožije a já vím co mě čeká.

Dlouhé koukání, ještě delší čmuchání. než mu dojde co se po něm chce. Á, zachytil stopu! Byla to čubička, nebo pes? Hárala se, nebo teprve bude? Nebo už je po štěňatech? Přičapnu k němu, a čekám než mu nabytý vjem dorazí do mozečku. Taky by to tomu stařečkovi už mohlo být jedno. Kdepák! Bez výstrahy vyrazí, a šestnáct křížku i mně na konci vodítka, nechává za sebou.

A za chvíli zčista jasna, jazyk na vestě a konec. Popadnu ho něžně do náruče a pomalu zdoláváme schody. Doma se pejsek svalí do pelíšku a začne se klepat. Kleknu si k němu.

„Neboj kamaráde" hladím řidnoucí kožíšek, "neopustím tě. Vždyť já na tu pitomou dovolenou k moři ani nechci jet. Ani na trapnou rekondici do hor! Ani nakoupit bez tebe nepůjdu! Vždyť i v autě máš svůj pelíšek.

Pán říká, že je to auto stejně tvoje přepravka. Ale to není pravda. Je to naše přepravka! Tam nás nebolí nohy ani záda, viď? A taky si s sebou můžeme vozit všechno co potřebujeme. Co na tom, že v ní máme i v létě kožíšek a v zimě i ručník a plavky? Kdo to má taky pořád přetahovat.

Kdepák, nás kamaráde nemůže nic rozdělit. Jen to jedno...

Ale to už sněhobílá kulička spí jako dudek. Ještě chvíli u něho sedím, a přeji si, aby tato chvíle nikdy neskončilo.  A když už, aby to "jedno" přišlo co nejdéle...

PS: "Stará svině" se už za svoji grupou neloudá. Pán ji na louku nosí...

Napsáno pro blog iDNES