Vzhůru do Nového Mexika

Sci-fi western "Cesta za tajemnou čelenkou" naše přátele zavede do Nového Mexika, které musí procestovat celé až téměř na sever. A i tam zažijí mnoho tajuplných až záhadných dobrodružství.

Předchozí tři díly seriálu: Legenda o Manitouovi a jeho pomocnících

1. Kapitola: Třetí do party

Tom s Tokakuou dostali od náčelníka Rychlého Orla a kmenového kouzelníka Ramabakiho zvláštní úkol. Vydat se na nebezpečnou cestu a z Pyramidového vrchu přinést tajuplnou Manitouovu čelenku, aby zachránili indiánskou vesnici Karinoko před zlými bledými tvářemi, které by na jejich půdě chtěli těžit naftu. Oba, ač jim je pouhých třináct let, dokázali, že už jsou skutečnými muži. Tom svým vítězstvím v laredském rodeu a Tokakua zkouškou mužnosti, kdy dokázal 24 hodin být bez jídla a pití připoután k mučednickému kůlu, a přitom nevydat jedinou hlásku. Oba si také za své úspěchy vysloužili vzácné ceny. Tom opasek s nožem a Tokakua amulet v podobě orla. Přitom obě věci byly vyrobeny z velice zvláštního kovu, který nikdo neznal. Tom si došel pro svého koně Lístečka a i Tokakua měl svého prvního koně, kterému říkal Vánek. Oba koně byly vlastně ještě hříbata. Spíš takoví koňští puberťáci, jako oni dva. Vylezli do sedel a oba mladí vraníci je vynesli nahoru na Měsíční pahorek. Tam zastavili a rozhlédli se.

A Tom povídá: „Krásnou indiánskou vesnici máte. Byla by ji škoda, kdyby ji měli zničit nějací pomatení ziskuchtivci.“

A Tokakua mu odpověděl: „Karinoko je tu už dlouho, už ani mí předkové si nepamatovali, kdy se sem uchýlili první Komančové. Toto vše je země mých předků. A teď přišli bledé tváři. Kdyby alespoň s námi chtěli žít v míru a sounáležitosti. Jako třeba Tom. Vždyť by to bylo prospěšné všem. Bílí lidé ovládají vědu a techniku. A rudí zas lesní a prérijní moudrosti. Kdybychom se tak spojili dohromady. Ale ono ne. Oni nám naši zemi chtějí vzít a udělat se jejími pány.“

„Krásná myšlenka příteli Tokakuo. Spojit se dohromady a obohatit své přátelé o tom, co umí ten druhý. Ale to ti, co jim jde jen o moc a o majetek, nikdy nepochopí. Ještě něčeho se obávám. Když se teď hned vydáme na cestu, bude mít o mne strach můj dědeček s babičkou u kterých žiju. Myslím si, že bychom jim to alespoň měli říci, kam jdeme.“

„Dobrá, Tokakua souhlasí. Vydejme se k Sallersovu ranči. Ale může tam být nebezpečí, které jistě Tom zná. Tvůj strýc.“

A tak se Tom i Tokakua rozjeli na svých mladých vranících Velkou prérií, dokud před sebou nespatřili Sallersův ranč. Naštěstí strýc doma nebyl. Projížděl se se svými kumpány někde po městech amerického pohraničí. A tak mohl Tom dědečkovi Jackovi sdělit, jaký náročný úkol od indiánů dostali. Starý Jack Sallers se zamyslel a řekl: „Tak to jsi u Rychlého Orla opravdu stoupl v ceně, když vás dva vyslal na tak náročnou cestu.“

„Rychlý orel je náš náčelník a můj otec“: prozradil mu Tokakua.

„Tak v tom případě klobouk dolů i před tebou rudý chlapče. Ale myslím si, že jste na takovou cestu moc mladí. Ne, nemyslím si, že byste ji nedokázali zvládnout. To ne. Ale myslím si, že budete mít ještě moc málo zkušeností. Lidi jsou špatní. Leckdo z nich by vám mohl něco nepěkného provést. Když se nebudete zlobit, pojedu s vámi také jako váš průvodce. Červené hory jsou až na severu Nového Mexika. Tak jim říkají indiáni. Ale my běloši jim říkáme Hory Kristovy krve. V obou případech je to proto, když zapadá slunce, vrcholky hor zachytí jeho paprsky a zbarví je do červena.“

Kluci samozřejmě souhlasili. Tři je víc než dva nezkušení mladíci. A tak si starý Jack došel do stáje pro svého hnědáka. Do rance zasunul tři deky, plachtu, několik lan, plechové jídelní misky a sám se vyzbrojil pořádnou puškou s náboji. Bez toho všeho by oba kluci v divočině asi nepřežili. Pak všichni tři nasedli na koně a už si to hnali tak k dalekému severu.

Když se večer vrátil strýc Barney se svou partou, divil se, že doma není ani Tom ani jeho strýc. A tak zavítal k babičce a vyptával se na ně. Kam zas odjeli? Že by zas odjeli závodit na nějaké to juniorské rodeo? 

„Ne, ne“, odpověděla stará paní Sallersová. Jeli někam na sever hledat nějakou posvátnou indiánskou čelenku.“

„Tak posvátnou indiánskou čelenku?“ Říkal si strýc. Ta jistě bude mít mimořádnou cenu. „Hej pojďte sem!“ zavolal na své kumpány. „Kdo mi tu indiánskou čelenku opatří, tomu dám půlku svého podílu z Karinoka.“ To je myslím dobrá nabídka. Nemyslíte?“

Členové jeho bandy byli jeho návrhem nadšeni. A tak neváhali a rozjeli se také na sever.     

1. Kapitola: jak postavit přístřešek na spaní

Naši tři přátelé, Tom, Tokakua a starý Jack právě přijeli k Vraní skále na hranicích Texasu a Nového Mexika. Právě k té, kde se naši dva přátelé před pěti lety seznámili. Bylo to právě tady, kde statečný osmiletý indiánský chlapec Tokakua zneškodnil chřestýše, který se chystal zaútočit na bílého, stejně starého chlapce Toma Sallerse. Oproti dnešku, kdy mají daleko důležitější úkol, to byly ještě malé děti. Ale i tak si malý Tokakua tímto svým činem vysloužil své jméno, které v překladu znamená „Ten, co zabil hada“. Pro oba chlapce bylo toto místo doslova něčím posvátným. A tak tady všichni slezli ze svých koňů a dohodli se, že tu přenocují. A dál budou pokračovat až ráno.

Když slezli ze svých koní, ozval se Tokakua, že musí něco říci: „Jestli pak si můj bílý bratr Tom pamatuje. Tady se před pěti lety s ním seznámil Tokakua. Tehdy zachránil život tobě, nyní se zas Tom snaží zachránit on nás. Ať i on mi říká můj rudý bratr“

„Milý bratře Tokakuo“, odpověděl mu Tom. „Pokud si to skutečně přeješ, bude to pro mne velká čest.“

Chlapci se tedy umluvili, že od této chvíle se budou navzájem nazývat bratři a starý Jack jim k tomu jen blahopřál. Ale pak dodal. „To je krásná věc, říkat si bratře. Chválím vás za to. Ale teď přejděme k trochu praktičtější části dnešního večera. Brzy bude noc. Co uděláte, abyste nespali jen tak pod širákem?“

Tom nevěděl. A Tokakua byl zvyklý spát jen v týpíčku.

„Přeci postavíte si stan. Tedy v našem případě alespoň jednoduchý přístřešek. Pojďme se všichni podívat po okolí. A kdo první najde dva stabilní stromy, které jsou od sebe vzdálené alespoň tři metry, zavolá na ostatní.“ A tak se všichni rozešli po okolí. První nalezl takové dva stromy Tom.

„Tome, jsou to sice hezké dva stromy, pevné, ale nalézají se ve svahu.“ Poznamenal Jack. „Tady bychom se moc nevyspali.“

Kluci si zapamatovali, co jim teď starý Sallers řekl, a tak hledali dva pevné stromy na rovině. Tentokrát měl štěstí Tokakua. A tak ostatní zavolal.  

„Výborně, to je to, co potřebujeme,“ pochválil ho Jack. A pak vzal lano a spojil s ním oba stromy ve výšce asi dva metry. A pak si vzal plachtu, kterou měl s sebou. Přehodil ji přes natažené lano tak, že udělala střížku.

„A teď je potřeba stan pořádně napnout. To se udělá tak, že pomocí liščí smyčky se na plachtě uváže několik ok. Vezmete kámen, který zabalíte okrajem plachty a kolem ní z lan uvážete tu liščí smyčku a pořádně ji utáhněte, aby kámen nevypadl z plachty. Konce lana napnete a na jejich konci opět uvážete oka. Ty pak kolíkem protáhnete a přiděláte do země.“

Kluci udělali vše, co jim starý Jack řekl. Nalezli celkem šest oblých kamenů a ty pomocí liščí smyčky připevnili k okrajům plachty. Čtyři v každém rohu a dvě uprostřed. Takže na každé straně byl stan napnutý třemi lany. Pod stan pak Jack položil deky a na ně další, takže se pod ním mohli všichni tři krásně vyspat. Ale ještě dřív, než šli spát, museli si udělat večeři. Protože měl Jack s sebou pušku, zastřelil jednu koroptev, kterou společně vykuchali a pak dali nad oheň. Koroptev se nad ním krásně upekla. A až byla pečená Jack rozdal chlapcům plechové misky a každý na ní dostal svůj příděl. Všichni se olizovali.

Nebe už bylo temné. Proto se rozhodli, že půjdou pod deku spát.

Ještě, než zalehli, povídá Tom Tokakuovi tu svou příhodu, jak cestou z Lareda viděli ten zvláštní měsíc a jak o tom jeho dědeček prohlásil, že to má co do činění s Manitouem.

„Jistě, že to byl Manitou,“ povídá mladý indián, „já jsem ho tady viděl už také několikrát.“

A v tom si všimli, jak to samé světlo, co tenkrát viděl Tom s Jackem se vyhouplo nad les a za chvíli tam zase zašlo.

„Vidíte kluci, jak nás Manitou zdraví?“ Řekl oběma dědeček. „Ale teď už se zachumlejte pod deku a spát.“  

Jenže Tokakuovi se pořád ještě spát nechtělo. Pořád přemýšlel o těch rostlinách z těch hvězdných semínek. Jak asi budou vypadat? Jaké budou mít listy? Jaké budou mít květy? A co když ještě budou mít ještě něco jiného, co zdejší květiny nemají? Kdyby tak mladý indiánek věděl, jak je to s těmi hvězdnými semínky doopravdy. Asi by se hodně divil.

A pak měl také pocit, že opodál nich chodí nějaký člověk. Ne zvíře to nebylo. To by šlo jinak. Zajíc by jen tak šustil trávou a u srn a jelenů by byly slyšet dlouhá hopkání. Tohle bude určitě nějaký člověk. Asi z dálky viděl, že se tu dělá oheň. A nemýlil se. To vše poznali všichni tři až ráno.

1. Kapitola: uloupený talisman

Tokakua toho skutečně moc nenaspal. Párkrát sice zamhouřil oči a ponořil se do svého světa snů. Ale zdálo se mu, jako kdyby skutečně chodil kolem. A tak ráno se hned vydal na výzvědy. Jako indián dobře věděl, jak se pohybovat v přírodě, aby ho nikdo nespatřil. Našel čerstvě spadlou větev a opatrně a co nejvíce potichu se s ní začal plížit k místu, kde slyšel v noci ty kroky. Muselo to být co nejtišeji, a tak mu cesta, do vzdálenosti pouhých sto metrů trvala tímto plížením asi půl hodiny.

„Tam u toho křoví by ten člověk nejspíš měl být.“ Říkal si. Křoví už bylo od něj skutečně jen na dohled. Když se doplazil až k němu, spatřil tam spícího člověka. Bělocha se zarostlým obličejem a oblečeným do dlouho používaného obleku. Kalhoty měl dost záplatované, že to vypadalo jako by je měl z dlaždic. Tokakua se nejprve ulekl. A sledoval ho, zda skutečně spí. V jednu chvíli se zdálo, že se probouzí. Ale jen se dotyčný otočil na druhý bok a spal dál.

Mladý indián se rozhodl, že se musí vrátit zpět ke svým přátelům. A tak prvních padesát metrů se odplazil stejným způsobem, jako k sem. Když se dostal ke křovím a když viděl, že chlap pořád spí, rychle vstal a šel probudit své přátele.

Tom sice ještě dospával, ale Starý Jack už byl vzhůru.

„Kam pak ses vydal“? Zeptal se indiána Jack.

„Bílý muž Jack Saller ať poslouchá“

„Jaký pak pane Sallers“, přerušil ho dědeček. „Tykej mi, přeci tu nebudeme tak odcizení.“

„Tak dobře“, odpověděl. „Tokakua v noci slyšel někoho tady kolem chodit. A tak šel na výzvědy.“

„A jak to dopadlo?“

„Támhle za křovím spí nějaký člověk. Je zarostlý a kalhoty má samou záplatu.“

Starý Jack se zamyslel. „To mi někoho připomíná. Tak, jak ho popisuješ, tak vypadá Ron Brown. Je to jeden z kumpánů, co chodí za mým zetěm na farmu. Nikdy jsem z něj dobrý pocit neměl. Zetě jsem před ním varoval, že se mi nelíbí. Ale to on nechtěl slyšet. A věří mu pořád. A tak buďme co nejtišeji, ať nás neslyší.“    

Mezitím se probudil i Tom, a tak mu oba sdělili jejich nové zjištění. A tak být co nejtišeji, byl teď úkol pro všechny. Přitom ale musí vše po sobě uklidit a dát se na cestu dál. Oheň po večeru ještě malinko doutnal, a tak si na něm alespoň udělali snídani. Mezitím si uklidili všechny své věci a že na sednou na své koně. Vtom se za nimi ozvalo:

„A starý pán a dva mladí pánové. Kam pak jdete?“

Všichni se otočili, a tam před nimi stál Ron Brown v celé své kráse.

„No, vám tak budu povídat, kam jdeme.“ Odpověděl mu starý Sallers.   

„Ani mi to říkat nemusíte“, řekl Ron. „Já to totiž vím. Jdete na sever hledat tajemnou indiánskou čelenku.“

Tak a teď ve všech třech hrklo. Jak to může vědět? Jack přemýšlel. A napadlo ho, že se to musel jedině dozvěděl od Barneyho, a ten se to zas musel dozvědět od jeho ženy, když se ptal, kam Tom odjel. A Barneyho banda, to není jen Ron, ale asi dvacet neméně nebezpečných chlapů. Ale teď tu byl Ron a všechny tři dostal. Pak se podíval na Tokakuu.

„Co to máš chlapče na krku za podivný talisman?“

„To je posvátný orel, symbol zvířecího patrona našeho kmene. Tokakua si ho vysloužil za těžkou zkouškou a jen on má na něj právo. Nikdo jiný!“

Ron se pořád zadíval do rudochův talisman a bylo mu na očích vidět, že by o něj měl zájem.

„Dej mi ten talisman!“ Dobře se ti odměním.“

„Tak na to ať bledá tvář zapomene, ten Tokakua nesmí nikomu dát i kdybych chtěl.“ Odpověděl mu mladý indián.

„Tak to tedy půjde po zlém!“ Ron sáhl za opasek a z pochvy vytasil mohutný lovecký nůž. Tokakua se zatím dal na úprk. Vyběhl z jejich tábořiště a běžel po prérii. Ale Ron za ním. Ale protože byl silnější, než mladý indián brzy ho doběhl a povalil na zem. Vytasil na něj nůž a Tokakua se už viděl ve věčných lovištích. Nůž se mu blížil ke krku. Tokakua jen zavřel oči a čekal, až si pro něj přijde Manitou. Jenže jak ležel, nevšiml si, že by se konal nějaký jeho odchod do věčných lovišť. Ron mu pouze odřízl z krku jeho talisman a uháněl s ním pryč.

Tokakua rychle vstal a za ním. Když za ním přiběhl i Jack s Tomem, křičel na ně: „Rychle, ukradl Tokakuovi orla!“

Za ním volal na všechny Jack a pustili se na za pronásledováním Rona.    

Pokračování příště

Prozatím si můžete přečíst další seriály pro děti a mládež na mém blogu: „Inlajnový duch“,“Hrdinové Čeksasu“, „Vánoční doba“a Páťa a kolo Zláťa (seriál), Výročí havárie UFO (seriál)

Tři díly seriálu: Legenda o Manitouovi a jeho pomocnících