Proč nepálím čarodějnice, ale slavím Beltine?

Někdo tomu říká „čarodějnice“. Noc z 30. dubna na 1. května má svojí nezastupitelnou magickou atmosféru. A tak, když to počasí dovolí, tak ani já nevynechám oheň.  

Jakožto romantičtěji založený člověk totiž považuji oheň za jakýsi symbol sounáležitosti člověka s přírodou. Vůně dřeva, kouře a pozorování plápolajícího ohně, to vše na člověka působí tak nějak zvláštně, tak jak to zřejmě vnímal už odedávna, když byl s přírodou spjatý mnohem víc, než my dnes. A proto posezení u hořícího ohně, to je vždy moje. I přesto však tomuto zvyku, který jsme zvyklí slavit právě o filipojakubské noci, neříkám „pálení čarodějnic“.   

Mám k tomu dva důvody. Za prvé když slyším pojem „pálení čarodějnic“, chtíc, nechtíc se mi vybavují nechvalně známé čarodějnické neboli inkviziční procesy. Například v 17. století to na Jesenicku došlo až tak daleko, že lidé, kteří byli vykonstruovaně obviněni z čarodějnictví, kolikrát pod psychologickým nátlakem přiznávali i takové nesmysly, jako například to, že na koštěti létali na sabat na Petrovy kameny (viz Mystický Praděd a Petrovy kameny). To už se pak jen málokdy takto obviněnému stalo, že se mu povedlo před hořící hranicí nějak zachránit. Takto na Jesenicku zahynuly doslova stovky lidí, a to včetně dětí (viz případ osmiletého chlapce z Lipové - Pěšky z Lipové do Jeseníka). Čarodějnické procesy byla etapa, ze které mi vstávají vlasy na hlavě. A proto je nerad připomínám i oním symbolickým pálením čarodějnic.

Dalším důvodem, je i ten fakt, že mi připadá, že tzv. „pálení čarodějnic“ nemusí být kolikrát i ani tzv. genderově vyvážené. Její součástí bývají například různé maškarní reje ze soutěží o nejhezčí čarodějnici. To je sice hezké, ale já se ptám, co kluci?

Proto jsem se rozhodl, že svým ohňům pořádaným na konci dubna už nebudu říkat „Pálení čarodějnic“, ale pojmu je trochu jinak. Ono totiž pálení čarodějnic není tím prvotním obyčejem. Tím, z čeho tento zvyk vzešel, je slavnost, která je mnohem starší. Vznikla už hodně dávno, v době před naším letopočtem, v době  keltské a možná už v předkeltské. Nikdo se tam neupaloval, ale byla to oslava přírody a příchodu teplé poloviny roku. Ti znalí jistě poznali, že mluvím o keltském svátku Beltine.    

Svátek Beltine byl druhý nejvýznamnější keltský svátek a bylo to i jakési keltské pololetí. Někdy se mu též říkalo Cétshamain a byl spjatý s bohem Belenem. Nastával každý rok 1. května. V předvečer tohoto dne se obvykle zapalovaly velké vatry (keltsky „bel tine“), jež měly přilákat teplo. Také se poprvé vyháněl dobytek na společnou pastvu a ten dokonce musel ohněm procházet, aby byl uchráněn před všemi nemocemi. Svátek nezanikl. Jen se ve středověku přeměnil na ono „pálení čarodějnic“. (viz např. můj článek „Dnes máme svátek Lugnasad“, kde se keltskými svátky podrobněji zabývám).

Proto je pro mě Beltine ten původní zvyk a zároveň oslava přírody. A nikoho se při něm ani symbolicky neupaluje. Je to přesně to, co na jaře cítím, tedy sounáležitost s přírodou a s lidmi v okolí. Jsem navíc přesvědčen, že právě takovýto filozofický přístup současná civilizace potřebuje daleko víc než nějaké přihlouplé zbavování se nepohodlných lidí