Pěší výlet přes Prosecké skály

Současné drobné oteplení mne vyhnalo ven. Vydal jsem se na výlet z Libně přes Prosecké skály do Kobylis. A navštívil přitom jak hezká místa v přírodě, tak i tři významná místa spojená s 2. světovou válkou.  

Využil jsem toho, že kvůli výstavbě nových železničních zastávek některé vlaky příměstské linky S9 z Benešova na pražské Hlavní nádraží jezdí obklikou přes nádraží Libeň. A tak jsem na této zastávce vystoupil, abych tu začal svůj další pěší výlet.

Odtud jsem se vydal na lávku ve Vysočanech, kterou jsem předloni využil i při svém Inlajnovému výletu do pražských Vysočan.

Odtud jsem se vydal podél říčky Rokytky. A nastoupil tu na modrou turistickou značku.

První mojí větší zastávkou byl park Podviní.

Nalézá se tu například lanové centrum.

Nebo keltské hradiště.

To je samozřejmě novodobě vybudované.

Pokračoval jsem dál podél Rokytky. Tady je například náhon k Podvinnému mlýnu.

A tady torzo železničního viaduktu na trati, která vedla z nádraží Těšnov do Vysočan.

A další lanový park. Tentokrát na konci bobové dráhy.

I přesto, že byl únor, tak bobová dráha už byla v provozu.

A tak jsem poprosil pokladní, zda se můžu jít podívat.

Poté jsem přešel Proseckou ulici, po které vede v současnosti jediná trolejbusová linka v Praze (viz https://www.idnes.cz/praha/zpravy/praha-letnany-palmovka-trolejbus-elektro-dopravni-podnik.A180629_115159_praha-zpravy_nuc)

A za nedlouho jsem konečně dorazil do divočiny. Přírodní památka Prosecké skály.

Je to vlastně bývalý pískovcový lom, který je dokonce provrtán chodbami po těžení pískovce. Jeden čas se dokonce uvažovalo o jeho zpřístupnění lidi jako turistická atrakce.

Pak jsem odbočil na krátkou žlutou turistickou cestu, která mne dovedla na Prosek ke dvěma vyhlídkám. Nejprve k vyhlídce Prosecké skály.

A pak k vyhlídce Emy Destinové.

Nad Prahou byl sice opar, ale něco vidět bylo. Snad poznáte v dálce Žižkovskou věž, vpravo od ní Vítkov a v vlevo věž Ústřední telekomunikační budovy na Žižkově.

Vrátil jsem se na modrou stezku. Opět Prosecké skály

Jezírko Pekařka, které se nalézá pod modrou stezkou.

A nějací kluci tu mají skokánky na ježdění na kole.

Pak jsem sešel dolu do Libně. Tady v tomto domě v ulici V Zahradách jsme se kdysi scházeli se záhadology. Dokonce jsme tady v roce 2009 obnovovali činnost Československé archeoastronautické asociace (viz http://www.csaaa.eu/csaaa20091108.pdf).

Poté jsem si došel do nedaleké čínské restaurace na oběd a pokračoval jsem k památníku Operace Anthropoid. Dostává se k němu podchodem, který zdobí výjevy opět připomínající Operaci Anthropoid.

"Horečně se potí záda a ruka už stengun skládá, mercedes se blíží od Břežan. Pak ožehne výbuch zdola pyšný profil protektora, s kletbou Gabčík odhazuje zbraň." To je písnička Honzy Vyčítala"Battledress" (viz https://www.youtube.com/watch?v=2y16ThiVc6A)

A právě tady se to 27. května 1942 kolem 10 hodin 35 minut stalo. Reinhard Heydrich přijížděl ve svém mercedesu z Panenských Břežan. A vjížděl do ulice v Holešovičkách. Jozef Gabčík měl svůj samopal schovaný pod kabátem. Když kabát odhodil, namířil zbraň na vůz, ale samopal selhal. A tak Jan Kubiš hodil na auto speciální protitankovou bombu. Ta poblíž auta explodovala. Když si Heydrich uvědomil, že jde o atentát, nechal auto zastavit a začal vytahovat svoji zbraň. A tak na něj hodil Kubiš granát. Střepiny z výbuchu zasáhly Heydricha do obličeje a do prsou. Nicméně atentát ho nezabil. Měl však zlomené žebro, protrženou bránici a poškozenou slezinu. Byl odvezen do nemocnice na Bulovce, kde zemřel 4. června ráno na celkovou sepsi organismu. (zdroj https://cs.wikipedia.org/wiki/Atent%C3%A1t_na_Heydricha). Co následovalo dál, o tom se ještě zmíním za chvíli v souvislosti s další zastávkou tohoto mého výletu.

Já jsem pak pokračoval dál po modré turistické značce směrem na přírodní památku Okrouhlík. Je to další lokalita se skalními výchozy pískovců.

A na jednom z nich je dokonce namalován český znak.

Modrá značka mne dovedla až do Kobylis, kde jsem v parku narazil na stále funkční kluziště pro bruslaře. A tak jsem si tu koupil svařák a pokračoval dál.

Došel jsem až ke Kobyliské střelnici. Hned u brány se tu nalézá cedule s nápisem: "V období nacistické okupace bylo v těchto místech popraviště hrdinů protifašistického odboje. Čeští vlastenci zde položili své životy za svobodu nás všech a příštích pokolení."

"ZASTAV SE NA CHVÍLI. KREV NAŠE VSTOUPILA DO TÉTO ZEMĚ, ALE MY ZNOVU SE VZPŘÍMILI" Takový je nápis na místě, kde mezi 30. květnem a 3. červencem 1942, tedy v období těsně po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha bylo popraveno na 540 lidí. A když si přečtete seznam popravených (https://cs.wikipedia.org/wiki/Seznam_popraven%C3%BDch_na_Kobylisk%C3%A9_st%C5%99elnici), naleznete tam jak jména známých osobností (Vladislav Vančura, Bohumil Baxa, Alois Eliáš, Evžen Rošický, Františka Plamínková či biskup Gorazd), tak jména občanů z vyhlazených Lidic, tak i jména čerstvě patnáctiletých chlapců a podobně starých teenagerů.

Kobyliská střelnice vznikla v roce 1890 pro výcvik pěchoty. Po 1. světové válce tu nacvičovaly měšťanské sbory, Sokol a další spolky. O 2. světové válce jsem se už zmínil. A hned po ní bylo toto místo pietně upraveno.

Poté jsem se vydal Žernoseckou ulicí a vlevo nade mnou se tyčil vrch Ládví. Ten jsem navštívil cca před pěti lety během mého výletu "Pěší výlet po severním okraji Prahy".

Vydal jsem se totiž ještě na jedno místo spojené s oběťmi 2. světové války. A nejen s oběťmi jí. Vydal jsem se na Ďáblický hřbitov, který byl v letech 1912-14 vybudován v kubistickém slohu.

Byli sem pohřbíváni padlí účastníci protinacistického odboje, a to včetně již zmíněných Jana Kubiše a Jozefa Gabčíka. Také se zde nalézá čestné pohřebiště jugoslávských a italských partyzánů z 2. světové války a též obětí Pražského povstání.

Kromě toho je tu i čestné pohřebiště popravených a umučených obětí komunismu v 50. letech. Pohřben tu například byl i kněz Josef Toufar spojený s tzv. Číhošťským zázrakem, o kterém jsem psal v článku "Zamyšlení nad Číhošťským zázrakem".

A vůbec nejsmutnější je tzv. "dětský hřbitov", kde jsou pochovány děti, které se narodily matkám vězněným komunistickým režimem. Zemřely buď  pro neposkytnutí lékařské péče a nebo dokonce pro utýrání. (viz https://www.idnes.cz/praha/zpravy/v-praze-pripominka-deti-obeti-komunismu.A140601_172036_praha-zpravy_skr). A tak věřme, že už u nás nikdy nenastane doba, že by někdo musel trpět ve vězení pro své politické přesvědčení. I když v současné době začínám mít opět strach, a to z lidí, kteří by rádi trestali jiné za to, že se nevyjadřují v souladu s tzv. politickou korektností. Vidíme to bohužel nejvíc tentokrát na západ od našich hranic. A tak mám pocit, že politická korektnost je nová totalita nastupující zde v Evropě. A tak alespoň věřme, že nic takového sem k nám nepřijde. Jinak o svobodě a demokracii budeme muset opět mluvit už jen v minulosti. 

Když jsem vyšel z hřbitova, už jsem jen počkal na autobus. A s ním, metrem a vlakem jsem se vrátil domů. Prošel jsem si část Prahy, kde jsem se dosud pohyboval jen málo a navštívil jsem i několik míst, kde jsem ještě nebyl. Takže si myslím, že to byl hezký předjarní výlet.

zdroje: odkazy použité v článku, wikipedia

Další výlety: 161: Jak jsem šel 50. ročník zimního přechodu Brd, 160: Předvánoční výlet kolem Třebechovic pod Orebem, 159: Můj letošní adventní výlet Prahou, 158: Pěší výlet Prahou ke 100. výročí vzniku republiky, 156: Řopíkový pěší výlet po Kladensku, 155: Pěší výlet do Uhlířských Janovic, 154: Pěší výlet z Nového Města nad Metují do Náchoda, 153: Pěší výlet přes Olešnici v Orlických horách, 152:, Pěší výlet kolem Rokytnice v Orlických horách 151: Na třicet let starém kole podél Berounky, 150 a níž: viz rubrika výlety a tramping