Objev tajuplného sklepení

Rosťa s Martinem nalezli zprávu o tajuplném sklepení za zámkem, kde má docházet ke zjevování ohnivého psa. Podaří se jim ho najít?

Tato kapitola navazuje na předchozí díl: Překvapení při jarním úklidu parku

Oddílová schůzka Martinovi skončila. A protože i ten na ni přijel na bruslích, musel se pro ně vrátit do klubovny. Rosťa na něj proto počkal. A když byl Martin připravený a měl na sobě i přilbu s chrániči. Rozloučil se s ostatními a vyrazili za Rosťou. A spolu s ním pak frrr k zámku. Tato památka nebyla od klubovny zrovna nijak moc daleko. Museli však ještě vyjet z lesíka. A tam už byl zámek vidět. Byla to žlutobílá stavba s červenou střechou a dvěma věžičkami. Kolem něj se rozprostíraly nádherné trávníky a záhony. Vedla tu také vyasfaltovaná cesta, po které kluci mohli celý zámek pohodlně objet. A tak se vydali na druhou stranu zámku, za kterým opět začínal park připomínat spíše les.

„Tak, tady by to někde mělo být!“ Prohlásil Rosťa.

Martin se přitom díval všude kolem: „Ale kde by mělo být to sklepení?“

Kluci objeli celý zámek kolem dokola. Avšak nikde neviděli nic, co by mělo připomínat nějaké tajuplné podzemí. Vtom si Rosťa všiml, že těsně u zámku je nějaké schodiště. Vede někam dolu. A tak se kluci domluvili, že to zkusí sejít. Když jdou normálně po schodech pěšky, tak to nic není. Ale zdolat je na bruslích? Tak s tím se kluci ještě nesetkali. Ale poperou se s tím. Schody naštěstí měly zábradlí, a tak se ho kluci ze všech sil přidržovali. Ale i přesto cestou dolu každý nejméně dvakrát uklouzl a skončil na zadku. A když konečně dorazili dolů, nacházeli se mezi zdí zámku a jakousi kamennou stěnou.

„Tak to bylo hustý!“, prohlásil Martin, když byl dole. „Scházet schody na bruslích, to je něco!“ Přitom kluky napadlo, že stejně se pak musí dostat ještě zpět nahoru! A začali se rozhlížet, zda tu není nějaké to tajuplné sklepení, jak o něm psali v brožurce. A skutečně tu byly dva vchody. Jeden do zámku a druhý někam do té kamenné stěny.

„To je určitě ono! Má to být někde za zámkem. Tak to bude určitě tady!“ zajásal Rosťa a vydal se ke dveřím.

„Počkej ještě“, zavolal na něj Martin. „Já to tady vyfotím na důkaz pro Vejna, že jsme to našli!“ A tak vytáhl svůj mobilní telefon a poprosil Rosťu, aby si stoupl před dveře u kamenné stěny. A pak se ještě vystřídali. Rosťa tu zas vyfotil Martina. A potom se kluci konečně rozhodli, že zkusí zmáčknout tu velkou železnou kliku.

„Tak a teď na mne vybafne ten ohnivý pes!“ zažertoval Rosťa.

Pomalu otevíral dveře. Opatrně nahlédl dovnitř. Přitom se oba kluci docela báli. A pak se to skutečně ozvalo: „Baf!“ Kluci se nejprve opravdu lekli. Ale když zjistili, že to žádný ohnivý pes není, strach je přešel. Ten, kdo tu na ně vybafl, totiž nebyl nikdo jiný, než tady schovaný David.

„Tys nás teda pěkně vylekal“, Pokáral ho Rosťa.

„Ale vždyť ty mne taky, jak jsi tuhle rozčíleně odešel!“ Odpověděl mu David. „Ale ten altán a celé jeho okolí jste dneska uklidili hezky.“             

Kluci si prohlíželi místnost, ve které se nalézali. Byla to menší komůrka, ze které už nic dalšího nikam nevedlo.

„Pojďte, vyfotím vás tu společně,“ navrhl Martin. Ale ještě než mohl David cokoliv říci, Martin udělal „cvak“. Davidovi bylo naprosto jasné, co přijde po tom, až si začne prohlížet, co vyfotil. A stalo se. Martin se skutečně chtěl podívat, jak dopadla jeho fotka. Ovšem, když ji spatřil, prohlásil, že se nějak nepovedla. Objevil se tam totiž jen Rosťa, ale bez Davida. Na jeho místě byla jen jakási kouřová čmouha. „Musím vás vyfotit, ještě jednou. David se tam nějak nepovedl.“ 

„Nemusíš!, prohlásil David, „Mě bys tam stejně líp neměl“ A tak vyložil Martinovi, jak to s ním doopravdy je. Ten, když to slyšel, polekal se tak, že chtěl utéct. A tak honem rychle vyběhl ze sklepení pryč. David mezitím, Rosťovi slíbil, že už mu nebude dělat takové tvrdé tréninky, jako posledně. A Rosťa zas na oplátku to, že se s ním chce přátelit samozřejmě dál. A tak vyšli ven, a sledovali, jak se Martin pokouší vyběhnout nahoru po schodech. A na bruslích mu to přitom zrovna moc nejde. A tak celý vylekaný, chtíc, nechtíc, se musel tváří k tvář Davidovi, k tomu inlajnovému duchovi, setkat ještě jednou.

„Tak kluci, vy asi neumíte s bruslemi chodit po schodech, že jo?“ Zeptal se jich Davy. „To musíte takhle:“ Nejdříve se rukou chytl zábradlí. A pak si stoupl na první stupeň tak, že roztáhl špičky bruslí od sebe. Kolečkem se pak opřel o další stupeň. „Když si stoupnete takto, budete mít stabilitu a nesjedete dolů. Takhle potom šlapete střídavě levou a pravou nohou, jako když jdete normálně nahoru. A když chcete jít dolů, půjdete naprosto stejně. Akorát se otočíte dozadu, čelem ke schodům.“

Kluci to tedy zkusili, a zjistili, že to zas tak složité není. Když vyšli až nahoru, Martinovi mezitím jeho šok už přešel. Teď zjistil, že David i když není z masa a kostí, je jinak naprosto fajn kluk, se kterým se přátelení vyplatí. Slíbil, že i on si tajemství o Davidovi nechá jen pro sebe. Kluci se pak rozloučili a jeli domů. Přitom se těšili, co zajímavého na inlajnech zažijí zase příště.

Pokračování příště:

Předešlé díly seriálu Inlajnový duch (seriál):

9. díl: Překvapení při jarním úklidu parku

8. díl: Dopis zlatým písmem

7. díl: Hodně tvrdý trénink

6. díl: První trénink s duchem

5. díl: Setkání s duchem Davidem

4. díl: A zase ti Železňáci!

3. díl První krůčky na bruslích

2. díl: Dárek k narozkám je tu!

1. díl:  Rozmíška v parku

Inlajnový duch (úvodní písnička)

A nebo rubrika Inline bruslení