Zelený tunel

Zhruba stovka měst ze zemí EU se před časem zavázala, že do roku 2030 dosáhnou tzv. „uhlíkové neutrality“. Ovšem poté, co „dozněl potlesk na otevřené scéně“ a svoje plány začaly uvádět v život, přišla srážka s realitou.

Ukázalo se totiž, že ta není zdaleka tak růžová (respektive zelená), jak si zástupci těchto měst představovali (zde). A začali potichu a bez fanfár přiznávat, že stanovený cíl byl nejspíš příliš ambiciózní a že bude velký problém ho splnit. Podle mne jde tak o malou ochutnávku toho, co nastane, až se začnou zelené plány realizovat ve velkém. Najednou se ukáže, že ve skutečnosti jde jen o nerealistická zbožná přání. On je zkrátka secsakra rozdíl vyhlašovat „klimatické závazky“ tempem, jaký by mohli „zeleným ideologům“ závidět i jejich komunističtí předchůdci, a pak je v praxi naplňovat.

O poslední zářez se v tomto smyslu postaral na klimatické mejdanu v Egyptě Frans Timmermans, kterému již nestačí snížit emise skleníkových plynů oproti roku 1990 o 55 %, ale požaduje rovnou o 57 % (zde). Ale i to je málo pro Jitku Martínkovou z Klimatické koalice, která je chce snížit dokonce o 65 %. A tak se slovy klasika ptám: „A není to málo?“. Co třeba o 100 %? Nebo i o víc? Že je to nesmysl? No když dokázali soudruzi v Sovětském svazu rozdojit kozla, tak se přeci „zelení úderníci“ nenechají zahanbit a před nějakým tím procentem si nekecnou na zadek...

Teď ale vážně. Celé to ukazuje, jak je celá ta „zelená transformace“ nedomyšlená a jak moc v ní vítězí ideologie nad rozumem. Vždyť dosud ani nikdo pořádně nezmapoval, co všechno to vlastně obnáší a co bude třeba změnit. Pak ani nemůžeme vědět, kolik pro to všechno bude třeba produkovat energie. A zda tedy bude možné této poptávce vyhovět. Obzvláště když si uvědomíme, že spolehlivé zdroje si chceme zakázat a budeme odkázáni pouze na ty „občasné“. Ale zdroje samotné nestačí. Energii je také třeba přenášet, takže si to vyžádá nepochybně i obrovské investice do distribuční soustavy.

To jsou všechno zkrátka závažné otázky, na které ovšem neznáme odpovědi. Místo nich totiž posloucháme pořád dokola ty samé plky, jaké se mezitím vyvinou technologie a že problém se vyřeší „za pochodu“. To je jako když člověk vyskočí z letadla bez padáku a doufá, že se naučí létat dřív, než spadne na zem.

Neznalost toho, co všechno celá tahle taškařice obnáší, pak logicky znamená, že nikdo nemá páru ani o tom, co to vlastně bude stát. Všichni jen tuší, že to bude secsakra drahé. „Zelená transformace“ se tak stala projektem s „otevřeným účtem“. Ideální pro filuty všeho druhu, černá můra pro ty, kteří to mají platit. Tedy daňové poplatníky.

Právě otázka peněz je zajímavá i z pohledu oněch do reality se probouzejících měst. Jejich „zelené“ projekty jsou pochopitelně bohatě dotovány z evropských peněz. To, že nebude jejich cílů dosaženo, tak přirozeně otevírá otázku účelnosti takto vynaložených prostředků a jestli by tedy neměla tato města peníze vrátit? Nějak si myslím, že nic takového nehrozí. Minimálně proto, že by to vyslalo nežádoucí politický signál. Jinak řečeno ve jménu „uhlíkové neutrality“ je plýtvat dovoleno. Což samozřejmě vede k podezření, zda ti, co za tyto projekty lobovali a pak je realizovali, si nebyli nedosažitelnosti cílů moc dobře vědomi předem a šlo jim především o to erár o něco pumpnout. A že tedy skutečným cílem nebylo dosažení „uhlíkové neutrality“, ale cesta samotná. Neboli tunelovat veřejné rozpočty. 

Nejspíš si ostatně všichni moc dobře pamatujeme na tzv. „solární tunel“. Na počátku stála na první pohled chvályhodná snaha vyrábět více elektřiny z obnovitelných zdrojů, konkrétně z fotovoltaických. Na konci pak stovky miliard korun, které stát nacpal do kapes „solárních baronů“. 

„Zelená transformace“ má se „solárním tunelem“ řadu podobných rysů. I na jejím počátku totiž stála „ušlechtilá pohnutka“. V tomto případě „zachránit klima“ a tím i celé lidstvo před usmažením se. A podobný bude podle mne i její konec. Tedy bambilión prošustrovaných peněz, které odtečou do kapes „zelených baronů“. Obě záležitosti se pak liší především ve svém rozsahu. „Zelená transformace“ totiž dosahuje olbřímích rozměrů. A co klima? Bude si dál dělat to, co dělá již po miliardy let. Bude se zkrátka měnit, ať se nám to líbí nebo ne.

Kdo však těmi „barony“ vlastně jsou? V případě těch „solárních“ jsou sice některá jména známá, ale jde pouze o „malé ryby“ a o těch největších se dodnes spekuluje (zde). Ty „zelené“ bychom pak podle mne měli hledat především v Číně. Tam se totiž vyrábí drtivá většina nutných technologií (zde a zde) a tato země má pod palcem i potřebné surovinové zdroje (zde). Obě sorty „baronů“ se však od sebe liší ještě v jedné podstatné věci.

Že ti „solární“ jsou proti těm „zeleným“ úplní břídilové…