Větru a dešti neporučíme, ale Slunci ano

Víte, co je příznačné pro hloupé nápady? Že žádný z nich není tak blbý, aby ho nemohl překonat ještě blbější. A tak když se nedaří zastavit změny klimatu omezením emisí CO2, přemýšlejí „vědci“ o zastínění Slunce.

Ono to s těmi emisemi totiž ani fungovat nemůže. Diskutabilní je už to, zda se vůbec pokoušet klima ovlivňovat. A pokud ano, tak zda je omezení emisí CO2 ta správná cesta. Ale i kdyby byla, tak je tu ještě skutečnost, že v tom případě by po ní musel jít celý svět. Což se však neděje. Zatím tak totiž činí především země EU. Jenomže ty vypouštějí jen asi 9 % celkových světových emisí CO2, a tak o tolik, o kolik je ony sníží, je naopak zvýší v zemích, které na nějakou „dekarbonizaci“ kašlou. Respektive ještě o víc (zde). Od roku 1965 tedy emise CO2 celosvětově vytrvale rostou, přičemž za tu dobu zaznamenaly jen jeden jediný pokles v roce 2020. Ten byl ovšem daný útlumem ekonomických aktivit v souvislosti s covidem. A tak si alespoň světoví hlavouni jednou za čas zaletí svými tryskáči na nějakou konferenci (zde), kde „zelení stachanovci“ ze zemí EU vyhlásí nové a ještě ambicióznější „klimatické závazky“ (zde) a vyzvou ostatní, ať se přidají. Ti na ně však udělají dlouhý nos, přičemž chudší země prohlásí, že na to nemají. A pak si řeknou o prachy (zde)…

Celosvětová nespolupráce však není jediný důvod, proč se emise CO2 nedaří snižovat. Strategie výroby energie z „čistých“ zdrojů má totiž jednu zásadní vadu na kráse – jejich „občasnost“. Když zkrátka nefouká, tak se větrníky netočí, když nesvítí Slunce, tak fotovoltaika jen zabírá místo v krajině, a nedostatek srážek zase omezuje provoz elektráren vodních. Takže je pro uspokojení poptávky po elektrické energii nutné stále spoléhat na zdroje konvenční, které však nejsou bezemisní. Tedy až na ty jaderné. A protože poptávka roste a poroste i nadále, je zřejmé, že emisí CO2 bude jen přibývat.

Pro zastavení klimatické změny tak nezbývá jiná možnost než snižovat intenzitu slunečního záření. Alespoň tedy podle „geoinženýrů“, což jsou příslušníci zatím veřejně nepříliš známé sorty „zelených fanatiků“. Dopadání slunečních paprsků na Zemi chtějí bránit například pomocí obrovských zrcadel umístěných na oběžnou dráhu (zde), zastíněním Slunce měsíčním prachem (zde) nebo vypouštěním sulfátových aerosolů do stratosféry (zde). Je těžké rozhodnou, který ze všech těch nápadů je větší blbost. Všechny totiž spojuje to, že mají nejistou účinnost, ale zato celou řadou rizik. Některá z nich pojmenoval profesor Alan Robock (zde), který o nich hovoří příznačně jako o „léku, který je horší než nemoc“. Nejde přitom o žádného „popírače“ klimatických změn, ale právě naopak o člověka, který je bytostně přesvědčen, že je způsobil člověk (zde).

Bez detailní znalosti dynamiky a vzájemného fungování zemského klimatu a atmosféry se totiž realizací těchto opatření dají napáchat takové škody, že jsou proti nim nějaké klimatické změny naprostou banalitou. Třeba ono rozprašování sulfátových aerosolů ve stratosféře. Co by se asi s jejich částicemi potom dělo? Samozřejmě, že by neodletěly kamsi do vesmíru, ale padaly by nám pěkně na hlavu. Takže místo globálního oteplování bychom tu měli kyselé deště hubící floru a faunu ve velkém. Jakou paseku dokáží udělat, jsme ostatně mohli vidět ještě nedávno na svazích a hřebenech Krušných nebo Jizerských hor.

Kromě toho by to rozprašované svinstvo narušovalo také ozónovou vrstvu, která nás chrání před škodlivým ultrafialovým zářením. Vězte, že nárůst případů rakoviny kůže by byl tím nejmenším problémem, který bychom pak museli řešit. Navíc by ve chvíli, kdy bychom přišli na to, jakou jsme s těmi aerosoly udělali koninu, nešlo udělat rychlý krok zpět. Zůstávaly by totiž v atmosféře ještě hodně dlouho poté a nějakou dobu by tedy trvalo, než by se ozonová vrstva obnovila a deště přestaly být kyselé. Ona gigantická zrcadla umístěná na oběžné dráze by sice šla „vypnout“ téměř okamžitě, ale to by mělo nejspíš za následek rychlý, téměř skokový nárust globální teploty se všemi negativy, která z toho plynou. Podobný efekt by pak nejspíš mělo i to, kdybychom přestali stínit Slunce měsíčním prachem.

Pokoušet se poroučet klimatu snižováním intenzity slunečního záření by se nám zkrátka mohlo secsakra vymstít. Ono se mu totiž moc poroučet nedá. Což věděly už celé generace našich předků. Stejně jako to, že jediné, co se s tím dá dělat, je se jeho změnám přizpůsobit. My si však místo toho ve jménu „zelené transformace“ a všech těch „dekarbonizací“, „grýn dýlů“ a podobných nesmyslů raději pustošíme ekonomiku. Není to však to nejhorší, co nás může potkat. Pokud totiž kvůli „záchraně klimatu“ zrealizujeme některý ze zmiňovaných šílených nápadů „geoinženýrů“, tak si zpustošíme celou planetu.

Pravdou však je, že pak by nás už žádné klimatické změny netrápily…