Přestaňme už socialismu říkat tržní ekonomika

Po 40 let se u nás „budoval“ socialismus. Dopadlo to bledě a naši ekonomiku to přivedlo téměř cu grunt. Po roce 1989 jsme tedy začali rozvíjet tržní hospodářství. Jenomže jsme z této cesty sešli a máme tu zpátky socialismus...

Před nedávnem se v jedné televizní diskuzi střetli šéf odborů Josef Středula a nějací dva ekonomové. Jádrem sporu byl růst mezd. Odborářský boss se dožadoval jejich razantního navýšení a oba ekonomové mu oponovali, že by se tím jen dále přiživovala inflace. A připomínali, že v tržní ekonomice není možné jen tak zvedat mzdy, pokud to není podpořeno odpovídajícím růstem produktivity práce. Věcně měli páni ekonomové samozřejmě pravdu. Nicméně jejich argumentace měla jednu zásadní vadu na kráse. U nás totiž žádnou tržní ekonomiku nemáme a jenom si na ni hrajeme.

To, co se dalo dříve takto označovat, je totiž zdeformováno rozbujelým systémem všelijakých dotací, obrovskou mírou ideologicky zaměřené regulace a kolosálními sociálními transfery nesloužícími ovšem jako pomoc potřebným, ale jako nástroj na kupování si voličů. Jaké to má důsledky, je názorně vidět třeba na právě probíhající energetické krizi. Ta je totiž přímo učebnicovým příkladem toho, jaké devastující účinky na tržní prostředí neuvážené zásahy mají.

Trh s energiemi je ve jménu „boje za záchranu klimatu“ zdeformován jednak systémem dotací preferující ty „čisté“ oproti těm, které jsou vyráběné z fosilních paliv. Zatímco ty první jsou různou formou subvencovány, pro ty druhé existují jen dotace „záporné“ (tedy vlastně pokuty) mající formu neblaze proslulých emisních povolenek. Moc tržně pak nevypadá ani způsob, jakým se s energiemi obchoduje na Lipské burze. Ta totiž pravidlem určování „tržní“ ceny podle nejdražšího výrobce připomíná spíše kartel. Dokáže si někdo představit, že by se podobně dohodli třeba pekaři a prodávali chleba za cenu toho, kdo ho upeče nejdráž? Připadá vám to jako nehoráznost? Vždyť to taky nehoráznost je. 

Důsledky takovýchto zásahů zažíváme na vlastní kůži. Spolehlivé, ale nedotované (respektive sankcionované) zdroje energií jsou postupně omezovány a nahrazovány dotovanými „čistými“ a zároveň bohužel i občasnými. Za této situace je pak jen otázkou času, kdy se vytvoří převis poptávky nad nabídkou a ceny začnou raketově růst. K čemuž došlo v létě loňského roku. A když později napadl Putin Ukrajinu, jejich růst jen zrychlil.

Jak chtějí politici tuto situaci řešit? Pěkně po socialisticku. Místo aby odstranili příčinu, tedy eliminovali vše, co trh s energiemi deformuje, vyplácejí kompenzace. Jinak řečeno zvyšují úroveň přerozdělování. Peníze, které rozpouštějí mezi lidi, si přitom buď vytisknou, nebo je seberou těm, kteří podle nich na současné situaci „neoprávněně“ vydělávají. Pravda, ono to rozdávání peněz nemusí být vždy úplně špatně. Tedy pokud se k němu přistoupí jako k řešení nouzovému a zároveň dočasnému. Například aby tím politici získali čas na realizaci řešení komplexního. Nic takového se ovšem nerýsuje ani náhodou. Což samozřejmě nemůže vést k ničemu jinému než k tomu, že se z krátkodobých kompenzací stanou sociální transfery trvalé. 

Energetika není samozřejmě jediným odvětvím, ve kterém trh skomírá. Devastující účinek dotací se totiž projevuje napříč celým hospodářstvím. Díky nim mohou uspět i ti, kteří sice nedokáží zákazníkům nabídnout zboží nebo službu v takové kvalitě, a tak efektivně, jako jejich konkurenti, ale zato ví, na které dveře dotačního úřadu mají zaklepat, případně koho podmazat. Dotace totiž nejen, že deformují trh, ale vytvářejí i korupční prostředí. Jsou navíc jako droga. Dá se na ně totiž lehce navyknout a takový „závislák“ je pak pro jejich získání ochoten udělat nepředstavitelné. Třeba přebírat agendu diktovanou jejich poskytovateli.

Firmám k jejich efektivitě nepomáhají ani všelijaké výmysly sociálních inženýrů určujících jim třeba kolik žen mají mít ve svém vedení. Podobně jako za minulého režimu tedy nemají rozhodovat o šéfovských seslích zkušenosti a schopnosti daného člověka, ale ideologicky stanovená kritéria. A tak zatímco se dříve lidé kvůli slušnýmu fleku stávali straníky, dnes nezbývá, než aby se někteří pánové v takové „genderově nevyhovující“ firmě stali černou lesbou. Pokrok se zkrátka nedá zastavit...

Dalším perlou z hlav „budovatelů Dobra“ je kupříkladu snaha zavést obchodování za tzv. „spravedlivé“ ceny. Tedy nikoliv určené náklady a tržními pravidly poptávky a nabídky, ale uměle. Podobně, byť na trochu jiném administrativním principu, se tvořily ceny i za minulého režimu. Důsledkem bylo to, že firmy nic nenutilo k efektivitě ani k inovacím. Budíčkem pro ně byla obvykle pouze konfrontace se západní konkurencí. Ale ani to je nakonec k žádným zásadním výkonům nedonutilo. Na domácím dvorečku postiženém věčným nedostatkem čehokoliv měly totiž své jisté. Dnešní obchodníci se však na něco takového spolehnout nemohou. Takže pokud nebudou schopni zboží nakoupené od výrobců za „spravedlivé“ ceny prodat koncovému zákazníkovi, tak od nich zkrátka nic brát nebudou. Takže na to ve finále dojedou ti, kterým mělo jejich zavedení pomoci.

Těch znaků socialismu bychom v naší ekonomice našli jistě ještě celou řadu. Nicméně není to stejný socialismus jako ten, kterému jsme před více než 30 lety dávali sbohem. Ten byl vlivem dlouhodobého působení komunistické ideologie a plánovaného hospodářství už na první pohled značně rozklížený a bylo jen otázkou času, kdy se sesype. Zatímco ten dnešní má stále ještě nablýskanou fasádu. Při pohledu zblízka je však vidět, že je to jen pozlátko mající překrýt konstrukci pořádně prožranou dotacemi, sociálním inženýrstvím a ideologickou šikanou firem vedenou ve jménu zelených, genderových a dalších teorií.

A takto narušená konstrukce se žádným pozlátkem dlouho pohromadě udržet nedá…