Povolenky na dýchání

Na konci loňského roku se EU dohodla na rozšíření systému emisních povolenek. Vedle velkých firem je bude platit každý, kdo si u pumpy načepuje benzín či naftu, nebo si plynem či uhlím zatopí. Rodí se však i radikálnější nápady.

Rozšíření systému emisních povolenek má platit od roku 2027. Alespoň se tak pod vedením českého předsednictví dohodla Rada EU s Evropským parlamentem. Pokaždé, když se na unijní úrovni podařilo něco dojednat, tak to pan premiér Fiala neopomněl prohlásit za „úspěch“ jeho vlády. Tentokrát se však moc nechlubil. Není divu. Znamená to totiž zdražování. U benzínu a nafty se odhaduje růst cen kolem 15 %, domácnosti, co používají na topení plyn si připlatí až 20 %, a ty, co uhlí, téměř 70 % (zde). Buďme ale k Petru Fialovi spravedliví. Na rozšíření systému povolenek se totiž dohodli „velcí kluci a holky z Bruselu“ a on jenom udělal to, co se mu řeklo. Za což byl nakonec od vrchnosti pochválen (zde).

Jenomže to není možná všechno. Stranou většího mediálního zájmu totiž spatřila světlo světa myšlenka německého klimatologa Hanse-Joachima Schellnhubera na stanovení „osobního emisního limitu“ pro každého z nás. Měl by činit zhruba třetinu toho, co vyprodukujeme dnes. Tedy tři tuny CO2 na osobu ročně. A pokud by někdo limit přešvihnul, musel by si najít někoho, komu ještě něco „zbylo“ a koupit si od něj emisní povolenku (zde).

Co by to znamenalo v praxi? Na rozdíl od emisních povolenek na benzín, naftu a paliva, které lze započítat „anonymně“ do jejich ceny, by nyní musel existovat přehled o každé naší aktivitě a „uhlíkové stopě“ s ní spojené. Takže bychom byli šmírováni doslova na každém kroku. Tedy co třeba děláme, kam jedeme a jakým dopravním prostředkem, co kupujeme nebo jestli jsme si na zahradě nerozdělali oheň, abychom si opekli buřty. No a k tomu by se musel samozřejmě připočítat i objem námi vydechovaného CO2 a nejspíš i každý prd, protože ten obsahuje pro změnu metan, což je taky skleníkový plyn. A co by dělal ten, kdo limit vyčerpá a nenajde někoho, kdo mu povolenku prodá? Tak ten by snad musel přestat i dýchat…

Tato myšlenka se zatím naštěstí nesetkala s nějakou širokou podporou. Respektive ji odmítají i ti, kteří jsou jinak s panem Schellnhuberem na stejné ideologické vlně. Jako třeba německý ministr pro klima za Zelené pan Robert Habeck.  Ale víte, jak to chodí. To, co dnes vypadá jako nebetyčná blbost, se zítra ukáže být zajímavou myšlenkou, pozítří plánem a další den už je to povinnost, přičemž si nikdo ani nevzpomene, že to bylo někdy jinak. Z tohoto úhlu pohledu tak může být zveřejnění nápadu pana Schellnhubera oním „lakmusovým papírkem“, kterým se jen testuje reakce veřejnosti. A na základě získaných zkušeností se bude hledat cesta, jak zavedení „osobních emisních limitů“ dříve či později prosadit.

Pan Schellnhuber není samozřejmě zdaleka prvním, kdo přichází s nápady znamenající větší míru šmírování. Na konci roku 2020 se totiž na stránkám MMF (zde) objevil například článek, ve kterém jeho autoři představili ideu, jak rozšířit stávající principy zjišťování skóringu žadatele o úvěr založené na posuzování tzv. tvrdých dat (výše příjmu, způsob jeho získávání, úvěrová historie apod.) o vyhodnocování jeho digitální stopy a historie jeho vyhledávání nebo nákupů na internetu. Takže, kdo by si kupoval „špatné“ věci, měl by potíže u takové banky získat úvěr. A co teprve ten, kdo by měl „nesprávné“ názory…

Podobné nápady nejsou zkrátka nic nového pod Sluncem. Něco podobného už ostatně po nějakou dobu funguje v Číně (zde). Pravda, tam jde o mnohem komplexnější a propracovanější systém. Šmírování totiž šlo komoušům odjakživa skvěle, a tak vedle jejich systému „sociálního skóringu“ vypadají „západní“ pokusy o totéž stejně směšně, jako vypadaly čínské kopie západního zboží v devadesátých letech minulého století. Ale podívejte se, jaký pokrok od té doby Číňané udělali.

Na „západě“ jsme však zatím ve fázi úvah, nenápadných pokusů na téma skóringu „digitálního“ a „spotřebitelského“ a teď se objevila první zmínka o „osobních emisních limitech“. Což není nic jiného než skóring „uhlíkový“. Jaký bude asi další? Řada „bojovníků proti dezinformacím“ by jistě ráda prosadila třeba skóring „názorový“. A pak už by byl jenom krůček k vytvoření skóringu „společenského“. Vlastně takového „kádrového posudku“ jako za minulého režimu. Jenom modernějšího, sofistikovanějšího a plně digitalizovaného. Pak už by se ten „západ“ od Číny v tomto ohledu vážně až tak moc nelišil.

Vzpomínám si, jak před mnoha lety někdo prorokoval, že s rozvojem technologií se budou lidem otevírat širší obzory a nové možnosti, což povede k postupnému stírání rozdílů mezi společností demokratickou a komunistickou. Dle mého soudu měl ten člověk pravdu.

Akorát si to nejspíš představoval jinak…