Kauzy našich premiérů, aneb záludnosti volání po „politické kultuře“

S blížícím se koncem prázdnin se rychle přibližuje také termín, který dostali od státního zástupce vyšetřovatelé na došetření kauzy Čapí hnízdo. Podle všeho se zdá, že jim nebude stačit a že vyšetřování na konci srpna neskončí.

Když v září loňského roku dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch zastavil trestní stíhání všech obviněných v kauze Čapí hnízdo a městské státní zastupitelství toto rozhodnutí potvrdilo, zdálo se, že celý případ končí. Z toho ovšem všechny vyvedl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který zastavení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové zrušil a případ vrátil panu Šarochovi k došetření. Ten jej předal policistům a stanovil jim termín na konec srpna letošního roku. Což je za několik dnů. Ukazuje se však, že posledního dne tohoto měsíce vyšetřování neskončí a protáhne se minimálně do konce roku (zde).

Podle „zdroje obeznámeného s průběhem vyšetřování“ (tedy člověka, který vynáší informace ze spisu) policisté opět analyzují, co je to malý a střední podnik a potřebují také čas na prověření dvou nových stop. Jednak účasti paní Mayerové na semináři, kde se řešilo, jak mohou malé a střední firmy o dotace žádat, a jednak také dotačním úřadem realizovaného převodu prostředků mezi výzvami tak, aby projekt na dotaci dosáhl. Policie se zajímá o to, zda nebyl tento převod účelový.

Ale samozřejmě, že byl. Stejně jako všechny operace, které nakonec k čerpání dotace vedly. To ale není žádná novinka. K tomuto závěru dospěl i pan státní zástupce Šaroch a také to ve zdůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil (zde). Takže pokud byla celá konstrukce účelová, tak na co asi mohou vyšetřovatelé přijít jiného. A co jim asi řekne zkoumání toho, co se paní Mayerová dozvěděla na semináři před více než dvanácti lety? To se jako bude šetřit, jestli tam někdo neřekl něco, co by vylučovalo posuzovat Čapí hnízdo jako malý nebo střední podnik a dokazovat, že to paní Mayerová slyšela? 

Dle mého soudu celé to vyšetřování nic nového nepřinese, a tak až policisté vrátí doplněný spis panu Šarochovi, lze očekávat, že po jeho několikaměsíčním zkoumání zastaví trestní stíhání obou zbývajících obviněných podruhé. Což o několik měsíců později potvrdí pan nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Vzhledem k tomu, jak se všechno táhne, odhaduji, že to bude někdy v létě příštího roku. Tedy v době rozjíždějící se předvolební kampaně.

Mám pocit, že přesně tento scénář vyhovuje jak panu Babišovi, tak i jeho politickým protivníkům. Tedy aby se to celé táhlo, a nakonec se nic nevyšetřilo. Nikdo snad nevěří tomu, že Čapí hnízdo je jediný projekt, u kterého byla pro získání dotací použita finta s účelovým založením malé nebo střední firmy. Takže pokud by opravdu stanul pan Babiš před soudem a byl uznán vinným, hrozilo by, že by se začaly otevírat a zkoumat i jiné podezřelé projekty. A o otevírání této Pandořiny skříňky podle mne ve skutečnosti nikdo z politiků nestojí...

Na druhou stranu se jim hodí to, že kauza skončí krátce před volbami, protože to všem zúčastněným pomůže aktivizovat svoje podporovatele a oslovovat nerozhodnuté voliče. Pan Babiš si opět střihne svoji oblíbenou roli mučedníka, po kterém „všichni jdou“. Ovládá ji vážně skvěle. A jeho političtí odpůrci budou střídat svoji už trochu obehranou písničku o „dlouhých prstech a ovlivňování vyšetřování“ s pohoršováním se nad pokleslou úrovní „politické kultury“ u nás...

Pan Babiš však není jediný vrcholný politik, který má oplétačky se zákonem. Shodou okolností a trochu stranou zájmu se totiž v těchto dnech chýlí ke svému konci kauza expremiéra Petra Nečase. Šlo o několik propojených případů, ve kterých kromě něj figurovala především jeho současná manželka Jana Nečasová. Ta se do nich namočila ještě pod jménem Nagyová jako šéfová Sekce kabinetu předsedy vlády. Všechno to vypuklo před sedmi lety, kdy ji policisté spolu s dalšími podezřelými zatkli a s klepety na rukou teatrálně vodili před televizními kamerami. Po tomto působivém divadle vláda padla. Což bylo tenkrát chápáno jako projev „politické kultury“. 

Zásadním krokem k ukončení kauzy bylo červnové rozhodnutí soudu o nezákonnosti odposlechů, o které státní zastupitelství své žaloby opírá (zde). A tak skončil případ tzv. poslaneckých „trafik“, kde to byl v podstatě důkaz jediný (zde), a také případ „nezdaněných kabelek“, které dostala Jana Nečasová darem. Nahnuté to má obžaloba i v dalším ze souvisejících případů – zneužití Vojenského zpravodajství ke sledování exmanželky Petra Nečase. V ní sice už padly nějaké podmínky (zde), ale bez klíčového důkazu lze očekávat, že soud vynese rozsudky nové a osvobozující. A tak zůstane jen nechutný příběh manželského trojúhelníku, ve kterém dva milenci nechali šmírovat manželku jednoho z nich. Což svědčí především o jejich nátuře a napovídá, že si společný život opravdu „užijí“.

Suma sumárum tedy vláda Petra Nečase padla pro nic za nic. Nicméně její demise je občas dávána za příklad „správného“ postupu v protikladu k tomu, jak pan Babiš kvůli svým kauzám z čela vlády odstoupit odmítá. Myslím, že to nelze úplně srovnávat. On je totiž rozdíl, jestli je politik se svými škraloupy už zvolen, nebo na něj něco praskne až v průběhu výkonu jeho funkce. A navíc mám pochybnosti, zda byla tehdejší demise Petra Nečase opravdu nutná. Na to, co se provalilo, sice nemůže být člověk dvakrát pyšný, ale není to také nic, co by bohužel vybočovalo z běžných politických standardů. Politika je zkrátka špinavé řemeslo, ve kterém se kupčí s funkcemi a kde se uzavírají prapodivné, a ne vždy čisté dohody. A tvářit se pohoršeně a volat po odstoupení příslušných politiků ve chvíli, kdy tahle špína vyplave na povrch, mi připadá poněkud pokrytecké.  

Ono to apelování na odstupování politiků kdykoliv se kolem nich něco šustne, je podle mne totiž poněkud dvojsečné. Na jedné straně je samozřejmě žádoucí, aby to byli lidé vysokých morálních kvalit, ale obávám se, že pokud bychom na tomto požadavku trvali opravdu důsledně, tak u nás za chvíli nemá kdo vládnout. Politici jsou zkrátka lidé, kteří mají k Mirkovi Dušínovi sakra daleko. Proto je poměrně jednoduché na ně něco vytáhnout. A ten, kdo to udělá, tím nemusí vždy sledovat jen ušlechtilé cíle, ale může třeba chtít vyvolat nestabilitu a ovlivnit tak politickou situaci v něčí prospěch. Přičemž často ani není zřejmé v čí. 

Co je tedy lepší varianta? Nechat vládnout politiky, které jsme si zvolili i za cenu, že nejsou zrovna vzorem čestnosti a morálky, nebo ve jménu „politické kultury“ požadovat jejich odstoupení ve chvíli, kdy na ně něco praskne? V prvním případě riskujeme, že nám budou vládnout lidé „nepevných mravních zásad“, ve druhém, že zemi budou ve skutečnosti řídit ti, co budou mít na politiky schované nějaké to kompro. Těžká volba...