Deindustrializace Evropy

Stále více firem hovoří o tom, že kvůli rostoucím cenám energií buď svůj provoz zcela zastaví nebo přemístí tam, kde se ještě úplně nezbláznily. Nejedná se však o žádný nový jev, ale jen o urychlení dávno nastartovaného procesu.

Myšlenkami na definitivní „stažení rolety“ se zabývají i naše firmy. Nepřekvapivě především ty, které mají energeticky náročné provozy. Jako je například cihelna KM Beta, Sklárna Moravia nebo výrobce autodílů JTTEKT Evropa (zde). Smráká se však i nad dalšími, o kterých se nahlas nehovoří. Jak ostatně potvrdil před časem v rozhovoru i šéf Kofoly Jannis Samaras (zde). Firmy totiž fungují v konkurenčním prostředí, a tak logicky nechtějí vytrubovat do světa, jak moc je jim ouvej.

Případný krach zmiňovaných firem však bude mít jen omezené dopady. Zasáhl by totiž především jejich majitele, zaměstnance, obchodních partnery a ty, co rádi pijí Kofolu. Opravdovou katastrofou pro naši ekonomiku by však bylo přemístění výroby automobilů ze Škoda Auto, o kterém před časem informoval koncern Volkswagen (zde). Důvodem má být snaha zbavit se závislosti na ruském plynu, přičemž by se nemělo jednat o přesun mimo Evropu, ale do její jihozápadní části. Nejsem sice expert na to, jak složité je výrobu vozidel přemístit, a zda by tedy u nás opravdu v dohledné době skončila, nicméně je podle mne na místě brát hrozbu proměny (nejen) Mladé Boleslavi v český Detroit vážně.

Naše země však není jediná, kde se firmy potýkají s podobnými problémy. Vzhledem k závislosti na Německu jako našem největším obchodním partnerovi bychom měli bedlivě sledovat situaci i tam. A nutno přiznat, že se na ni moc dobře nekouká. Deindustrializace je tam v plném proudu a příkladů firem, které buď zastavily výrobu, nebo hledají cesty, jak svoje podnikání zachránit přesunem jinam rychle přibývá (zde).

Aktuální motivací pro tento krok je především nekontrolovatelný růst cen energií. Ten je přímým důsledkem zvýšené poptávky po nich v konfrontaci s nižší nabídkou způsobenou vypínáním stabilních energetických zdrojů a jejich nahrazováním zdroji „občasnými“ (OZE). Nebo přesněji důsledkem neuvážené „zelené“ politiky a všech těch „grýn dýlů“, „dekarbonizací“ a podobných záležitostí. To, že Putin napadl Ukrajinu a začal používat plyn jako zbraň pro prosazení svých cílů, pak tento vývoj jen urychlilo a zdramatizovalo. Je však třeba nezapomínat na to, že EU mu tuto zbraň do ruky sama vrazila. Nikdo ji totiž do sebevražedné „zelené“ politiky a zvyšování závislosti právě na ruském plynu nenutil.

Dle mého soudu by nás tedy obdobná krize čekala tak jako tak. Jen by nejspíš nebyla tak razantní. Ceny energií se totiž začaly vymykat kontrole už více než půl roku předtím, než Putin rozkázal svým vojákům zaútočit na Ukrajinu. Firmy by tedy stály před obdobným problémem a nejspíš by jej i obdobně řešily. Tedy ukončením výroby nebo jejím přesunem někam, kde je energeticky příznivěji.

Nejde však o počátek deindustrializace EU a dalších zemí Evropy, ale o její pokračování. Tento proces totiž už dávno probíhá. Začal někdy v dobách, kdy si Evropané řekli, že už nechtějí žít vedle „špinavých a smradlavých“ továren, a tak tyto provozy zrušili. Například výrobu oceli. A uvolněné místo na trhu obsadila záhy Čína (zde). Následoval odliv textilní výroby motivovaný hledáním levnější pracovní síly. Ta se našla opět především v Číně a v zemích jihovýchodní Asie, kde se nyní šijí výrobky i těch nejluxusnějších značek. Udělala jsem si ostatně malý průzkum ve svém šatníku a všechny moje kousky od světových značek, které lze řadit mezi vyšší standard, mají na etiketě uvedeno „MADE IN CHINA“. Tedy až na jeden, který ušili v Malajsii. Po „špinavé“ výrobě a textilu opustil EU následně i průmysl elektrotechnický, podstatná část chemického, sklářství a dalších odvětví. Z těch „velkých“ tak zůstala na starém kontinentě významněji zastoupena snad jen výroba automobilů. A ta má v důsledku ideologicky prosazovaného přechodu na elektromobilitu taky na kahánku.

Ovšem není to jen snaha snižovat výrobní náklady a úsilí zabránit ztrátě konkurenceschopnosti v souvislosti se „zelenou transformací“, co firmy z EU vyhání. Když pominu to, že mají problém v poslední době sehnat kvalifikovanou pracovní sílu (zde), tak jim život otravuje také to, že musí neustále čelit atakům a rostoucím nárokům všelijakých těch sociálních inženýrů snažících se z EU vybudovat ostrov všeobjímajícího Dobra. Jinde se zkrátka nemusí zaobírat nesmysly jako ženské kvóty, udržitelnost, „spravedlivé“ ceny a nejsou vystavené ani neustálým útokům aktivistů šikanujících je kvůli každé blbině, která není v souladu s jejich viděním světa.

V EU se zkrátka podniká čím dál tím hůř a pokud to takhle půjde dál, tak se změní ve skanzen progresivismu a varovným příkladem pro zbytek světa, kam až může dojít to, když místo lidí, kteří dané problematice rozumí, mají největší slovo nedoukové žijící v představě, že elektřina vzniká v zásuvce a peníze v bankomatu. Jak však tento neblahý trend zastavit? Logicky se nabízí odpověď – odstranit příčiny, které firmy vyhánějí a vrátit zpět výrobu, kterou jsme v honbě za úsporou nákladů přesunuli někam do Tramtárie. Ani jedno však není podle mne úplně triviální. Tomu druhému brání chybějící know-how a nedostatek kvalifikované pracovní síly. A tomu prvnímu stojí v cestě fakt, že progresivistické bujení mezitím prolezlo celou EU skrz naskrz, zasáhlo všechny její důležité orgány a metastázuje i v těch jejích částech, které vůči němu byly doposud jakž takž odolné.

Existuje vůbec něco, co dokáže takto zasažený organismus ještě zachránit?