Tajný deník Lenky S.: část 2. Cesta do neznáma

S druhou částí tajného deníku přicházím až o něco později, než jsem původně měla v plánu. Potvrzuje se zde totiž psychologická poučka o tom, že když nejsou uspokojeny potřeby primární (rozumějte, když nemáte kde bydlet, co jíst, pít a kam chodit na toaletu), nemůžete uspokojovat potřeby sekundární (rozumějte psát blog).

Následně se potom potvrzuje i další psychologická poučka o tom, jak rychle klesá paměť. V návalu dalších zážitků se mi cesta na místo určení scvrkla na následující: Praha - déšť, Brusel – mlha, Montpellier – slunce. To vše samozřejmě proložené hodinovým čekáním na zpožděné letadlo, nervy jestli kufr na půl roku bude vážit opravdu jen dvacet kilo, osaháváním u přepážek a podobnými záležitostmi, které zná každý cestující. Zajímavější to začalo být až po příletu na jih.

Z Prahy jsem samozřejmě nabalená pomalu do zimní bundy, což se úplně neshoduje se zdejšími třiceti stupni. Inteligentně jsem si připravila kraťasy a tílko navrch, stačí už jen najít toaletu, kde se převléknu. Na letišti miniaturních rozměrů, které tu mají, se dají najít snadno, zjišťuji ovšem, že jsou mimo provoz, objevuji tedy výtah pro handicapované (s těmi kufry opravdu jsem handicapovaná) a jdu prozkoumat druhé patro. Zde sice toalety jsou v provozu, ale zdá se, že je provozuje celé letiště a přilehlé okolí (alespoň podle množství vody, toaletního papíru a bůhví čeho ještě, co se válí po zemi). Ještě s kamarádkou se tedy rozhodujeme, že se převlékneme ve výklenku hned vedle. Prochází kolem pár důchodců, což nás neznepokojuje, ovšem ozbrojená eskorta se samopaly už trochu ano. Probůh, snad se tady za pobíhání v podprsence na letišti nestřílí. Nestřílí!

Sice jsme přežily, ale po dobu převlékací scénky nám stihl ujet jediný autobus jedoucí směr město a další měl jet až za hodinu a půl. Po pár marných pokusech vykoukat v jízdním řádu ještě něco jiného, než co bylo černé na bílém, jsme se tedy rezignovaně usadily a čekaly.

Konečně nám zbývá čtvrt hodiny do kýženého odjezdu z letiště, když se s námi dávají do řeči zdejší domorodci. Zkouší angličtinu, ale my jim vysvětlujeme, jak hrozně si musíme procvičovat francouzštinu, takže anglicky nemluvíme. Asi je to tak dojímá, že nám nabízí svezení do města.

No sice už nám jede autobus, ale co bychom se nesvezly. Nasedáme do třídvéřového autíčka, k mladíkovi jménem Jasin (že by to nebyl čistokrevný Francouz?), kam se vejdou jen kufry nebo my. Sedáme si tedy na kufry a za zvuku disko hudby a řezání zatáček nás opravdu zaveze do centra města, kde si naše nohy poprvé stoupnou na chodník Montpellier – našeho budoucího domova.