Paříž, město, kde bydlí láska?

Kolikrát jsem slyšela přirovnání pro město Paříž, které mělo co dočinění s láskou? Bezpočtukrát, stejně jako vy. Pokud někde vyslovíte „město lásky“ či „město milenců“, každý má hned jasno. Popravdě řečeno jsem tomu nikdy moc nerozuměla.

Robert Doisneau

Když jsem přijela do Paříže poprvé, absolvovala jsem klasickou okružní jízdu po památkách, aneb Vítězný oblouk, Champs Elysées, Concorde, chrám Madelaine, Musée D´Orsay, Louvre, Lucemburské zahrady a latinská čtvrť za jeden den. Ti vytrvalejší zvládli i Invalidovnu s hrobkou Napoleona a Eiffelovku. Kromě toho, že jsem Paříž vnímala jako poněkud jiný druh orientačního běhu, potkávala jsem cestou spousty milenců, jak by taky ne, když je Paříž městem lásky. Pokud si však myslíte, že to byla nějaká romantika, musím vás bohužel zklamat. Potkávala jsem upachtěné milence křečovitě se usmívající do objektivů fotoaparátů předstírající nesmírné štěstí. Foto s věží za zády se jim ovšem podařilo, až když si vystáli dvacetiminutovou frontu na ten nejlepší flek na Trocadéru. Po této návštěvě metropole milenců jsem odjížděla s pocitem, že naprosto nechápu, co všichni na té Paříži mají. Ano jsou tam hezké budovy a zahrady, ale to ještě přeci z tohoto města nedělá něco tak výjimečného, že bychom si mohli myslet, že právě zde bydlí láska. Jediné přesvědčení, ke kterému jsem došla, bylo, že zde bydlí hodně zaměstnanců marketingu a že své město umí dobře prodat.

O nějaký ten rok později jsem se ovšem i já ocitla ve stavu zamilovaných. Přišly prázdniny, já začala plánovat, co bychom mohli s mým milým podniknout, a napadlo mě, že bych mohla dát Paříži druhou šanci. Naposledy jsem tam přeci jen byla s rodiči a se zájezdem, a když tam pojedu s drahou polovičkou, bude to určitě docela něco jiného. Už začátek se nevyvíjel zcela slibně. Jako reakce na můj nápad jet do Paříže se v obličeji mého přítele místo nadšeného a oči jiskřícího pohledu objevil škleb připomínající právě zakousnutý citrón: „Do Paříže? Co tam budeme dělat? Vždyť neumím francouzsky a nebudu si moct koupit ani bagetu…“ Nicméně tímto prvním neúspěchem jsem se nedala odradit a přesvědčovala jsem ho tak dlouho, až jsme nakonec opravdu vyjeli. Po společném pobytu v pro někoho nejkrásnějším městě Evropy jsem se však jen ujistila v tom, že tady nejen láska nebydlí, ale že zde naopak musí přebývat nějaké protichůdné síly, protože po dvou týdnech jsem místo přemíry štěstí pociťovala jen bolest žaludku po střevní chřipce a nabyla jsem téměř jistého přesvědčení, že se s přítelem musím rozejít. Jak praví již stará dobrá Svatební cesta do Jiljí, na cestách svého partnera nejlépe poznáte. A tak jsem poznala, že držet se za ruku a v objetí je sice hezká věc, ale ne, když své nadšení z Monetových leknínů, malých uliček v Latinské čtvrti, prvních vět pronesených ve francouzštině a pravého máslového croissantu byste mohli stejně tak dobře sdílet se sochou v Tuileriských zahradách jako se svým milým, kterého z celého výčtu nejvíce zaujal ten croissant.

Další návštěva na sebe nenechala dlouho čekat. Tentokrát jsem to nebyla já, kdo vyzýval do nového kola utkání, ale Paříž sama. Zcela náhodou jsem dostala nabídku jet do tohoto města na pět týdnů hlídat dítě. Něco si přivydělám, podívám se po městě a rozmluvím se francouzsky. Takové nabídky se neodmítají, a tak jsem jela. V té době jsem však začínala chodit s novým chlapcem a stále byla trochu na vážkách, jestli je to ten pravý, či ne. Jak známo odloučení lásce prospívá, a tak jsem celý měsíc chodila po jarní Paříži, konečně jsem vnímala atmosféru města a vzdychala, jak moc se mi po mém chlapci stýská a skoro už začala věřit těm báchorkám o tom, že tady i ze zdí dýchá láska. Na tento pobyt nikdy nezapomenu. Potkala jsem během něj spoustu zajímavých lidí, zažila a naučila se spoustu nových věcí a přehodnotila několik názorů na svět.

Přehodnotila jsem je natolik, že když za mnou můj chlapec po měsíci přijel (nutno podotknout, že ten měsíc strávil na brigádě, aby si vydělal na letenku), měla jsem pocit, že jsem někdo úplně jiný, než když jsem odjížděla, měla jsem v hlavě spoustu plánů a nápadů a mít chlapce mi najednou připadalo zcela zbytečné a od mých skvělých projektů zdržující. Po týdnu nesmyslných dohadů, kdy jsem chtěla, aby viděl všechna ta zákoutí, která jsem objevila, a on chtěl „trapně“ navštěvovat klasické památky, protože zde byl poprvé, jsem mu v jednu velmi romantickou chvíli při západu slunce na lavičce v parku sdělila onu svoji myšlenku o zbytečnosti míti chlapce. Nesuďte mě příliš přísně, bylo mi čerstvých dvacet let.

Na delší dobu jsem na Paříž jako na město lásky zanevřela. Město jako takové jsem se naučila mít ráda a víckrát jsem se sem vrátila, ale vždy jen na návštěvu starých známých uliček, zahrad a pár přátel, které jsem zde měla. I když jsem se rozhodovala, kam jet na studijní pobyt již ve vyšším ročníku na vysoké škole, schválně jsem mířila na jiná místa ve Francii než do jejího hlavního města. Nicméně některým cestám v našem životě asi nezabráníme, a tak i přesto (nebo právě proto), že jsem semestr nakonec strávila opravdu na jihu Francie, hned po příjezdu zpátky do Čech jsem dostala nabídku vycestovat znovu, tentokrát na pracovní stáž a kam jinam než do Paříže. Cestovat jsem chtěla, na stáž jsem chtěla také a česká škola, která mi toto nabídla, jinde ve Francii není, takže bylo jasno, strávím rok v tomto krásném i proklatém městě.

Během svého pobytu jsem zažila pár románků, chvílemi jsem byla šťastná a chvílemi nešťastná, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se můj názor na známou pověru o městě milenců mohl změnit.

Až jsem potkala přítele. Nemyslím přítele jako dnes velmi oblíbené označení partnera, ale přítele jako člověka, se kterým si toho máte spoustu co říci, se kterým se smějete a který se zajímá, jak se máte, a je připraven vám pomoci, když to za moc nestojí. Přítele, který věří vašim snům a plánům, když vy sami jim přestáváte věřit. To, že se z přátelství stala láska, jsem si pomalu ani nestihla všimnout,  když něco přirozeně funguje, nemáte potřebu rozebírat, co to vlastně je.

Jednou, když jsme šli po bulváru Saint-Michel, jemně mrholilo, my jsme se drželi za ruku a povídali si, jsem se začala smát. Bylo to takové klišé, že kdyby si nás v tu chvíli přišel někdo vyfotit pro katalog cestovní kanceláře, vůbec bych se nedivila. A najednou mi to došlo, že v Paříži láska přeci jen bydlí, ale je vidět jen tehdy, když je opravdová.