Cesta do školy, aneb jak jsem se naučila chodit za ni

Cesty do školy jsou různorodé, některé jsou dlouhé, některé krátké, některé jsou zpříjemněné zpoceným davem v MHD, jiné zase pěší chůzí v dešti. Málokoho však napadne, jak zajímavý může být konec těchto cest, tedy samotný vstup do školského zařízení. 

Pink Floyd

Ti, kteří chodili do školy s mírumilovnými a tolerantními řediteli a vrátnou, si možná právě ťukají na čelo, co je na tom vylézt do schodů, otevřít dveře a vstoupit do známých chodeb. My, kteří jsme byli obšťastněni vedením s opačnými vlastnostmi, o tom víme své.

Ve většině českých škol začíná vyučování v 8:00, nemalá část studentů dobíhá do třídy za zvuku zvonění a odbíjení právě této hodiny. Zcela upřímná snaha studentů přijít do školy co nejvíce odpočati, kdy i deset minut na lůžku navíc se počítá, nebyla na našem gymnáziu kvitována s povděkem. Aby se docílilo včasného nástupu do tříd, bylo rozhodnuto, že brána školy se zavře již v 7:55, čímž budou studenti donuceni překročit práh budovy nejdéle v tuto dobu.

Nastalé dny se pro kolemjdoucí naskytla zajímavá podívaná, v 7:55 se před budovou školy začala tvořit fronta, která kulminovala v dav přibližně v 8:10. Byli jsme vpuštěni do proskleného atria, později příhodně nazývaného skleník, kde na nás čekal zástupce ředitele, aby si zapsal všechny hříšníky. Vzhledem k počtu oněch hříšníků už později jen čárkoval již předepsané známé tváře, moudře u toho pokyvoval hlavou a za sklem na nás ukazoval kolemjdoucím učitelům jako na exponáty v zoo.

Atmosféra ve skleníku byla vždy dobrá, utužovaly se tu vztahy mezi třídami, vyměňovaly svačiny a různé další předměty, nicméně i přes to všechno byla touha nás studentů jasná: chtěli jsme se dostat do školy.

Místo hlavního vchodu byl tedy zřízen vchod náhradní. Blížil-li se student ke škole a minutová ručička již překračovala padesátou pátou minutu, informoval telefonem někoho ze spolužáků, ten sešel do přízemní chodby, kde otevřel velké okno a volný průchod do školy byl zajištěn.

Zmenšování návalu chtivých studentů ve skleníku počalo být vedení divné a vyslali zástupce na průzkum. Studenti byli chyceni přímo při činu, jak se snažili dostat do školy. Ochranné opatření proti takovým žákům bylo provedeno ihned – byly odšroubovány kliky od oken.

My jsme se ovšem nedali. Uzavřeli jsme pakt se školníkem, kterému kluci pomáhali s přenášením věcí, a který měl postranní vchod do školy ze dvora, kde měl svůj byt. Tento pakt ovšem neměl dlouhého trvání, neboť si školník potřeboval podržet své místo.

Chozením ze dvora se však přišlo na fakt, že na dvůr vedou okénka dívčích záchodků v přízemí. Je pravda, že tato cesta byla již poněkud krkolomější, ale v případech nouze byla využívána. Zejména kluci si pak museli dávat dobrý pozor při vycházení z místnosti určené pro dámy.

Do historie školy se obzvláště zapsal student oktávy B – Jára Pšenička, který se slanil škvírou v oknu do podzemní tělocvičny.

Přes všechny snahy nás studentů dostat se do budovy školy byly však postupně alternativní vstupy jeden po druhém odhaleny, a nezbývalo než si krátit čekání na vpuštění do třídy hazardními hrami a ukusováním svačin spolužaček.

Po nějaké době nám došlo, že nejsme ve škole vítáni. A tak jsme se scházeli každé ráno před školou, abychom nuceně šli počkat do nejbližšího hospodského zařízení na včasný příchod na druhou, třetí, čtvrtou, pátou… hodinu. Někdy dokonce některý žák projevil takovou vůli, že vyčkal až na první hodinu dalšího dne.