Žlutý trabant - retrofotoblog

Baltské moře je asi spíš velké trochu slané jezero, než opravdové moře. Slané je opravdu málo, jenom kolem 1-5 promile, zatímco Středozemní moře má asi 38 promile. Ale i tak jsme tam v 70. a 80. letech jezdili rádi. V roce 1988 jsem byla naposledy u soudruhů z NDR u moře. Byl konec srpna a já jsem tam byla jako průvodkyně zájezdu dětského tábora a už si nevzpomínám, odkud vlastně moje děti byly, snad odněkud z jižních Čech.

TrabantyLenka Pokorná

Našemu místnímu průvodci bylo teprve 18 let. Opravdu by mě zajímalo, co asi dnes dělá, protože měl mnohem lepší startovací pozici, než jiní jeho vrstevníci. Měl totiž úplně nového vlastního žlutého trabanta. Vzhledem k tomu, že na koupi auta byly i v tehdejší Německé demokratické republice čekací doby asi 10 let (přesně to nevím), žádný osmnáctiletý chlapec nemohl mít nové auto. Kromě Andrease (snad jsem to jméno nespletla).

Náš průvodce Andreas pocházel z malého města několik kilometrů vzdáleného od Baltu západně od Wismaru a měl asi o rok mladší sestru. Svým žlutým autem jezdil z domova do práce k naší skupině  a tak mi jednou odpoledne, když jsme zrovna neměli žádný program a děti se svými dvěma vedoucími byly někde u moře, že mě proveze svým vozem a zároveň se podívá domů, jak se daří jeho sestřičce, která byla těhotná a opuštěná, jak se už mladým děvčatům v NDR často stávalo. Trochu jsem se bála, ale uklidňovala jsem se tím, že provoz na úzkých cestách je minimální a jeho městečko bylo jenom asi 15 kilometrů daleko. A tak jsem cestou vyslechla příběh, který mě překvapil.

To žluté auto dostal Andreas k osmnáctým narozeninám od dědečka. Dědeček byl za druhé světové války anglický voják, který byl v Německu zraněn a ležel tu v nemocnici, koncem války se seznámil s německou zdravotní sestrou, Andreasovou babičkou a zplodil s ní dceru, Andreasovu maminku. Nicméně po válce odešel, snad ani nevěděl, že má dceru. Ale koncem 80. let začal svou lásku hledat. A našel nejen ji, svou dceru, ale i vnuka. Snad neměl jiné děti, to nevím, ale v každém případě se rozhodl svou německou rodinu podpořit.

Vnukovi koupil auto, samozřejmě značky Trabant, asi proto, že jakékoliv jiné auto by v té době vyvolalo problémy, ale koupil ho v krásné sytě žluté barvě, barvě řepkového pole, jaká se vyráběla pouze na export, auto bylo vybavené rádiem, což také byl u trabantů vysoký nadstandard a aby ho vnuk mohl dostat k narozeninám, musel ho koupit v Holandsku. A já jsem byla jednou z prvních, mimo rodinu, která se tím autem mohla projet. Ten příběh mě zaujal.

Pravda je, že nevím, co se dělo dál. Za rok potom padla stará NDR a za další rok bylo Německo sjednocené. Německá mládež, se kterou jsem se stýkala v sedmdesátých a osmdesátých letech, se stala jedním národem s těmi „von drüben“. Nevím, jestli Andreas zůstal ve svém pobaltském městečku, nebo odešel do Anglie k dědovi a začal pracovat v Citi. Nevím, jestli jeho sestřička po porodu odešla z malého bytu v paneláku a začala studovat vysokou školu, aby si mohla ve Wismaru otevřít veterinární ordinaci. Ale ráda bych to věděla. Ale co vím jistě, že už nejezdí řepkově žlutým trabantem, i když měl rádio. Protože trabanty teď už jezdí jen u nás (občas).