Vojenský přístav a hřbitov nad mořem

Na město La Spézia jižně od Janova jen tak nezapomenu. Moc nechybělo, a můj život by tu skončil. Moderní město, které se rychle rozvinulo po výstavbě železnice koncem 19. století, má u přístavu čtyřproudovou silnici, která určitě sloužila a ještě slouží pro vojenské přehlídky, ale během dne je to velmi frekventovaná městská komunikace. A bohužel, italští řidiči tentokrát selhali, na přechodu zastavil jeden pruh, ale řidič ve druhém pruhu přidal a minul mě ve vzdálenosti asi 10 centimetrů. Tak jsem se v tomto městě znovu narodila.

Vojenská loď v přístavu La SpéziaLenka Pokorná

Toto město je velkým vojenským přístavem, s vojenskou vysokou školou a opravnou lodí. Bohatství, které z vojenského průmyslu vyplývá, je vidět na výstavbě v tomto městě. Jsou tu velké obytné domy u přístavu a secesní vily ve svahu pod středověkou pevností. 5.- 12. června letošního roku se tu konaly italské speciální olympijské hry, tedy sport mentálně postižených sportovců. Světová olympiáda bude tento rok v Aténách. Při naší návštěvě bylo celé město vyzdobeno transparenty a konala se i slavnost v přístavu, asi předznamenání „Festa della Marineria 2011“, která se konala 16. až 19. června. Ale už od osmého června začínaly výstavy modelů vojenských lodí, fotografií moře slavného italského fotografa Folco Quilici. Tento letos 81 let starý fotograf, spisovatel a filmař, který vyrostl v Ligurii, napsal mimo jiné knihu „Tobruk 1940: Dubbi e veritá sulla fine di Italo Balbo“, což je román o bitvě, o které se i u nás nedávno natočil film. Ale československý příběh je asi trochu jiný, protože pro naše vojáky to byla velká a slavná bitva. Otec Folca Quiliciho, Nello Quilici v této bitvě padl jako generál italské fašistické armády, tedy protivníka vítězné spojenecké armády.

A už v den naší návštěvy 8.6. přijížděly do vojenského přístavu lodě, které se poté účastnily námořních slavností. Viděli jsme velké válečné lodě i ponorku, historickou plachetnici. Ale jen několik kilometrů od moderního průmyslového města se nachází rybářská vesnice Porto Venére, romantické opevněné sídlo, které milovali zahraniční básníci a které spolu s vesničkami Cinque Terre patří do seznamu světových památek UNESCO. Je to opravdu jedno z nejkrásnějších míst na světě, které bylo osídleno snad už Řeky, s kostelíkem ze 12. století na útesu nad mořem a s hřbitovem, který je stále používán a má nejkrásnější výhled ze všech hřbitovů, které jsem navštívila. Hřbitovy navštěvuji opravdu ráda, ukazují kulturu místa a někdy i to, jak lidé, kteří zde leží, vypadali a kým byli. I tady jsou součástí skoro každého náhrobku fotografie nebožtíků a jejich světské tituly. A na náhrobních deskách těch, kteří zemřeli v posledních letech jsou ty nejhezčí a nejradostnější fotografie, jaké pozůstalí našli. Aby si vzpomínali při návštěvě hřbitova na ty nejhezčí chvilky, které se zesnulým zažili.

Nad mořem pod kostelíkem je otevřená jeskyně, odkud lord Byron plaval navštívit svého přítele Shelleyho do Lerici. Zálivu La Spézia se prý také říká „Záliv básníků“, právě kvůli Byronovi, Shelleymu, Petrarkovi a dalším, které toto místo okouzlilo. Já sice nejsem básník, ale už jsem se sem také vrátila podruhé. Při mé první návštěvě v roce 1999 bylo lepší počasí. Domy nad nábřežím byly krásně osvětlené a v kostele byla zrovna svatba. Ale tady je asi hezky pořád. Bouřka na moři je něco, co jsem nezažila a znám to jenom z obrázků starých mistrů, které vídám v galeriích. Ale sledovat takovou bouřku z kostelíka svatého Petra v Porto Venére, to bych se určitě nebála.