Vino di Cinque Terre

Pracovat rukama už moc nechceme. Máme pocit, že ta lepší práce je někde v kanceláři, u počítače a pokud možno ještě v kavárně nebo na golfovém hřišti. Jenže potom většinou zjistíme, že za námi vlastně nic nezbylo, možná jen nějaké ty poznámky na facebooku nebo fotky na rajčeti. Ale člověk je člověk proto, že má potřebu něco tvořit a nejlépe se tvoří rukama. Nemusí to být vždycky umění, ostatně i taková Věstonická Venuše se dochovala jenom jedna, ale mělo by to být něco, co druzí ocení.  

Nad vesničkou RiomaggioreLenka Pokorná

Většina z nás určitě ocení dobré jídlo a pití. To, co se dá koupit v našich supermarketech a čím se většina z nás musí živit, opravdu kvalitní velmi často není. A proto si aspoň na dovolené chceme užít kvalitní potraviny, ty ale nevzniknou bez značné porce lidské práce. Ve vesničkách v italské Ligurii, které jsou na seznamu UNESCO a jmenují se Riomaggiore, Manarola, Corniglia, Vernazza a Monterosso al Mare, se ještě pořád pracuje ručně. Ono to jinak nejde, protože domy stojí na skalách nad mořem a pokud tu lidé chtějí žít, mají nyní možnost se živit v turistickém průmyslu například jako provozovatelé stravovacích zařízení, ale tradicí je tu pěstování vinných hroznů nebo oliv na terasách vysoko nad mořem. Víno, které se vyrábí z hroznů, dozrávajících na skalách obrácených k moři, zavlažovaných častými dešti, a osvětlených sluncem, je nejlepší, jaké jsem pila. Je drahé, ale je v něm lidská práce, tisíce schodů, vyšlapaných vinaři, protože jiný přístup, než po úzkých příkrých schodech, k většině vinohradů není. To víno, které se tady prodává, asi není nejdražší, ale je ho málo a určitě je jedno z mála, které se vyrábí z hroznů, snášených z vinic v koších na zádech, někde možná spouštěných po laně.

Cinque Terre nemá luxusní hotely jako Rapallo nebo Portofino, protože tu prostě není místo, kde je postavit. I když normální přístup za každého počasí do vesniček zajišťuje vlak, není pravda to, co ještě pořád píší v průvodcích, a sice že do měst není přístup auty. Auta tu jezdí a v Riomaggiore je dokonce nedávno postavený garážový dům. A také tu jsou nové bytové domy kousek od známé pobřežní cesty Via del Amore, kterou se dá pěšky pohodlně dojít do další vesnice Manarola. Cestami nad mořem jsou spojeny všechny vesnice a pokud zrovna není z důvodu oprav zavřeno (to ale bývá docela často), dá se tu chodit pěšky, po vzdálenějších stezkách je možno jezdit i na kolech nebo koních.

Je tu krásně a jezdí sem spousta lidí z celého světa. Zařazení místa do památek jednoznačně funguje. Je to pro turistiku nejlepší PíÁr. V místech, která do tohoto seznamu nepatří, potkáte samozřejmě také turisty. Většinou jsou to místní, Němci nebo samozřejmě Češi. Ale ve vesničkách Cinque Terre jsme potkali například mladý pár z Austrálie. Měli měsíční dovolenou, kterou trávili v Evropě. Dva týdny v Itálii, týden ve Švédsku...Mužská polovina páru pochválila i Prahu, i když to vypadalo, že jeho partnerka v Praze zatím nebyla.

Praha a celá naše země je rozhodně místem, které stojí za návštěvu. Ale chybí nám moře. Naštěstí to nemáme zase až tak daleko. Z blízkých moří ale teď už jezdíme většinou jenom do Chorvatska do severovýchodní Itálie. Balt, kam jsme jezdili před dvaceti a více lety, už neláká. Ani Německo, ani Polsko nejsou místa, kam by někdo z nás jel na dovolenou. Možná, že dneska už tam moc nejezdí ani Němci. (Východo)němečtí důchodci jezdí do západočeských lázní a na Malorku, západoněmečtí jezdí všude po světě.

Já jsem v bývalém NDR, ve Warnemünde, viděla poprvé moře. Bylo mi už sedmnáct, což bylo hodně i na tu dobu, kdy děti jezdívaly s rodiči k moři asi tak od sedmi let. Byl červen a na koupání to rozhodně nebylo. Navíc odpoledne přišla bouřka a tak jsme nemohli jet na plánovanou vyjížďku na moře. Ale dodneška si to pamatuji. Pobřežní promenáda s bílými domečky a schovali jsme se do cukrárny a dívali jsme se na déšť. To jsem od té doby už nezažila. I když na moře s jezdím podívat každý rok.