V kraji pantáty Bezouška - s připomenutím atentátu na Heydricha

 Tu knížku Karla Václava Raise jsem nečetla. Ale film natočený za druhé světové války jsem viděla několikrát, i když děj si moc nepamatuji. A až tento týden jsem zjistila, že ten bodrý venkovan přijel do Prahy z města, které je městem teprve od roku 1905 a dříve se jmenovalo Nová ves.

Pamětní deska rodiny VojtíškovyLenka Pokorná

Lá

zně Bělohrad jsou tedy už více než 100 let městem, ale nebýt lidí, kteří stále více potřebují terapii, aby vůbec mohli normálně fungovat a proto jezdí do lázní, byla by to pořád jen velká vesnice podél velkého potoka.

Tato obec vstoupila do našich dějin nejen v 19. století, kdy tu byly založeny lázně a kdy se tu narodil známý spisovatel Rais, ale i za druhé světové války, kdy tu tiskař Jan Vojtíšek připravil úkryt pro parašutisty, připravující Atentát, jehož sedmdesáté výročí je dnes připomínáno tak, jak asi žádné výročí této události ještě připomenuto nebylo. Jeho rodina měla smůlu, patřili k těm, kteří za podporu atentátníků skončili v koncentračním táboře a válku nepřežili.

Náš tatínek nám o té události občas vyprávěl. V té době byl studentem libeňského reálného gymnázia, které bylo do přípravy atentátu zapojeno. On i jeho kamarádi měli štěstí, všichni válku přežili, teď už ale z nich nežije skoro nikdo.

Lázně Bělohrad a jejich okolí na mě působí jako správná česká krajina. Jsou tu kopečky, louky, pole, kostelíky, hrady a zříceniny, cesty a silničky a spousta vesniček, ve kterých kupodivu pořád jsou skoro všechny domy obydlené, i když hodně z nich asi ne trvale. Ostatně i slavní rodáci ze zdejšího okolí tu nezůstávali napořád a stěhovali se do Prahy. Karel Václav Rais skončil jako ředitel školy v Praze a Karel Jaromír Erben, starší, ale mnohem slavnější spisovatel, který se narodil v Miletíně (asi 8 km jihovýchodně od Bělohradu, jeho rodný domek tu ještě stojí) odešel do Prahy už jako student.

Ale i když odtud už stovky let lidé odcházejí, protože Praha je Praha, pořád tu žijí a určitě se sem do starých chalup vracejí. Podle paní průvodkyně z Raisova muzea sem na léto přijíždí každý rok asi 200 lidí, což je na město o 3700 obyvatelích docela dost. A ti, co tu nemají chalupu, jezdí do lázní a určitě je to také možná dvě stě lidí každý den. A protože my, lidé moderní doby máme stále víc potíží toho druhu, na který se specializují místní lázně, a nevypadá, že by se to zlepšilo, má tento kraj dobrou šanci se dál rozvíjet. Aspoň já tomu věřím.