Umřel mi můj president

Bylo mi ho strašně líto, když jsem ho viděla v televizi minulý týden s Dalajlámou. Říkala jsem si: „tak to je konec“. Ale tak trochu jsem chtěla věřit, tak jako chci trochu věřit horoskopům a jiným nevědeckým předpovědím budoucnosti, že duchovní osobnosti mají tu sílu a můžou pomoci i na smrt nemocnému. Někdy ale je dobře, když takoví silní lidé pomůžou nemocnému v klidu skončit život. Protože smrt není strašná, hrozné je dlouhé umírání, postupné ztrácení síly a možnosti žít tak, jak by si člověk přál.

Lenka Pokorná

Všichni českoslovenští a potom čeští presidenti nějak ovlivnili můj život. Těch několik prvních samozřejmě přímo nepamatuji, ale všichni byli nějak přítomní ve vzpomínkách mých příbuzných. Presidenta Masaryka milovala generace mých prarodičů i rodičů. Můj strýček Franta ho znal osobně, protože pracoval v hradní stráži a jako znalec koní a výborný jezdec jezdil s presidentem jako jeden z jeho osobních strážců při projížďkách na koni. Ještě máme doma památku na Presidenta Osvoboditele. Jsou to dva staré stromy, jejichž sazenice se už nevešly do nově zakládané ovocné zahrady Pražského hradu a strýček je daroval svému bratrovi, mému dědečkovi, který ve dvacátých letech minulého století také zakládal malou zahradu. Ty stromy jsou dneska už možná sto let staré, jedna jabloň a jedna hrušeň. Už moc nerodí, ale ještě žijí.

Druhým presidentem, který ovlivnil můj život, i když umřel řadu let před mým narozením, byl Edvard Beneš. Jeho popularita v naší rodině byla mnohem menší, ale pořád větší, než presidentů Emila Háchy a nebo dokonce Klementa Gottwalda. Antonín Zápotocký byl přece jenom trochu sympatičtější a Antonín Novotný, kterého už trochu pamatuji, byl tak trochu terčem různých veselých historek. Pocházel totiž z Letňan, kde v letecké továrně pracoval můj děda i tatínek a historky o presidentově sestře, která v Letňanech stále bydlela a byla to opravdu obyčejná ženská, kolovaly nejenom mezi zaměstnanci Letova. Když byl presidentem zvolen Ludvík Svoboda, zdálo se nejen nám dětem, že by mohla se Svobodou přijít i svoboda. Ale přijely tanky. President Gustáv Husák byl nepochybně inteligentní, ale přece jenom komunistický aparátčík.

A pak přišel Václav Havel. Na Václavském náměstí ve svetru a zelené bundě, na nádvoří Pražského hradu v obleku s krátkými kalhotami. Nebyl to president jako každý jiný. Nevypadal nijak zvlášť reprezentativně, na rozdíl od prvního presidenta Tomáše Garrigue Masaryka. A určitě to nebyl člověk, kterého by měl každý rád. Ale měl v sobě ten plamínek. Tu energii, kterou rozhodně nemá každý. Byl to první a taky (zatím?) poslední president, kterého jsem brala jako svého presidenta.

Když takový člověk cítí, že už definitivně ztrácí energii, že nemůže dýchat, tedy jak říkají jogíni, že ztrácí pránu, životní energii, kterou přijímáme dechem, ví, že přijde konec. I když se mu umírat nechce a rád by ještě zkusil žít. Vzpomínám, jak umíral před skoro osmi lety můj otec. Věděl, že má rakovinu a že už přijde konec. Věděl to rozumem, ale nechtěl si to přiznat. Protože nebyl věřící, v hospici, kde byl poslední měsíc života, s ním mluvila psycholožka. Přežil ještě Vánoce 2003 a umřel 4. ledna ráno. Když jsem předchozí večer odcházela, tatínek klidně spal a já jsem věděla, že je to konec. Ráno už se neprobudil.

Psychologem mého presidenta byl Dalajláma. Přijel minulý týden a viděl, že je konec. Věřím, že panu presidentovi vysvětlil, že i když život člověka končí, jeho duše, tedy jeho myšlenky a jeho činy zůstávají, takže nemusí mít strach umřít. A stalo se to dnes, kdy v poklidu zemřel. Zemřel můj jediný president.