Když mi byly čtyři roky, měl náš tatínek vážnou akutní operaci po perforaci žaludečního vředu a byl potom čtyři týdny v lázních „na křížek“.
Další dva roky jsme jeli do Varů jako celá rodina, aby se tatínek mohl doléčit a potom jsme tam byli po dalších deseti letech.
Nemohli jsme si dovolit zaplatit sanatorium Imperial, ve kterém pobýval otec po operaci (a asi by to ani nebylo možné i v případě, že bychom byli lépe situovaní), a tak naši našli hotel Valencia poblíž Mlýnské kolonády a objednali pokojík v podkroví na čtyři týdny. Nám dětem koupili malé dětské pohárky a všichni jsme popíjeli prameny, chodili po kolonádě i po výletech, jezdili se koupat na přehradu v Březové nebo k rybníku do Děpoltovic nebo do Nové Role. Tehdy jsem si zamilovala lázeňské prameny, kolonády a ten „velký svět“. V šedesátých letech ještě žili lidé, kteří pamatovali světovou slávu Karlových Varů, na festivaly jezdily (občas) slavné světové hvězdy a my jsme letěli do Varů letadlem z Ruzyně.
Na snídani jsme chodili do mléčného baru blízko Tržní kolonády (který už neexistuje, teď je tam jeden z mnoha „luxusních“ obchodů s oděvy světových značek, kterým se snad dařilo dobře v dobách, kdy návštěvníci z Ruska ještě nevěděli, co s penězi). Na oběd jsme chodili do různých restaurací, jako třeba do Poštovního dvora, což byla v té době ještě slavná výletní restaurace (ta snad ještě existuje). Chodili jsme i do cukráren v Puppu nebo U Elefanta. Dávali jsme si teplé oplatky (ty miluju dodnes). Byli jsme tam i v době filmového festivalu, kdy v řece Teplé a v jezírku u Skalního pramene tryskaly večer osvětlené vodotrysky a v kinech se promítaly dnes slavné filmy.
Tehdy jsem poprvé viděla na vlastní oči policejní honičku a dopravní nehodu a nebylo to v rámci natáčení nového filmu. Šli jsme s rodiči pěšky podél silnice směrem na přehradu Březová, kde tenkrát byla dřevěná říční plovárna, jaké vznikaly hlavně v 19. století a dnes už většina z nich zmizela. Najednou se po silnici řítilo osobní auto a za ním další. To první se prakticky před námi převrátilo na střechu a druhé zastavilo. Za chvíli přijelo i policejní auto (tedy auto Veřejné bezpečnosti – asi Volha, ale to si tedy nevybavuji, bylo mi 5 nebo 6 let). Z převráceného auta vylezl mladík a kulhal. Potom tam seděl na obrubníku, ale na umření nevypadal. Byl to snad jakýsi zlodějíček a ten druhý krádež viděl a snažil se ho dohnat. Což se mu tedy podařilo, ovšem za cenu poškození auta. Žádný výbuch, žádná krev, prostě taková malá česká honička.
V sedmdesátých letech jsme byli s rodiči už mimo město, na Vítkově hoře, v chatičce i nyní existujícího chatového tábora pod známou výletní restaurací nedaleko karlovarského letiště. Tehdy byla ještě v původním stavu a vypadala opravdu stylově. Koupat jsme se chodili do betonového koupaliště hned vedle VPD (vzletová a přistávací dráha letiště). Tehdy tam ovšem moc letadel nelétalo. Do města jsme chodili pěšky po staré pražské silnici, po které obvykle v květnu stoupávali cyklisté při Závodu míru. V 70. letech byl sice postaven nový hotel Thermal se sály a festivalovým kinem a nová Vřídelní kolonáda, ale ostatní stavby postupně upadaly, peníze na rekonstrukce nebyly a v 80. letech to už vypadalo na úplný konec. Konec osmdesátých let ale přinesl šanci...
