Stát jaký ho chceme mít

Opravdu nechápu velkou část příslušníků svého národa, kteří demonstrují proti islámu. Možná je to proto, že prostě je už konečně něco, proti čemu se dá reálně protestovat a někteří lidé protestují rádi.

Protože „být proti“ umíme dobře a být rádi, že se něco stalo, nevydržíme dlouho. Je to totiž nuda.

Naši předkové ve své velké většině byli rádi, že 28. října 1918 vznikla Československá republika. Před tím, než začala první světová válka, si něco takového asi nepředstavovali, ale věděli, že existovalo České království a svatý Václav a Karel IV a když měli potom tu příležitost, úplně ji využili a kdo mohl, snažil se svému státu pomoci.

Moji prarodiče a jejich sourozenci byli v době vzniku Československa ve věku kolem dvaceti let. Všichni bratři mojí babičky byli ve válce a všichni se vrátili, jeden až v roce 1921 jako ruský legionář. Můj děda i jeho mladší bratr byli v rakouské armádě, děda jako letecký mechanik na východní frontě (město Lvov v rakouské Haliči se tenkrát jmenovalo Lemberg) a jeho bratr, který narukoval v sedmnácti letech, byl obyčejný voják. Po válce se ale stal členem hradní stráže presidenta Masaryka.

Před domem, který si děda nechal postavit, uprostřed růží předzahrádky, byl od začátku stožár, na kterém vlála československá vlajka. Ten stožár si pamatuji od dětství, ale vlajku jsem na něj vyvěsila až v listopadu 1989, v neděli dvacátého sedmého, kdy jsem rozstříhala tři svoje košile, červenou, bílou a modrou a vlajku ušila. Protože ta dědova se nové doby nedožila, tak jako ani děda, který umřel v roce 1979.

Nové doby se nedožil ani strýček Franta, který celou dobu své služby jako parádní voják jezdil na koni s panem presidentem, přejížděl mezi Prahou, Lány a Topolčiankami na Slovensku, kde byl i hřebčín. Také díky němu se u nás v rodině nikdy nezapomnělo na našeho prvního presidenta. Ale je jasné, že takového strýčka v rodině každý nemá a občas čtu názory, že vzpomínat na 28. říjen 1918 nemá cenu, natož snad slavit, když ten stát už neexistuje.

Ale smysl to rozhodně má. Ne jenom kvůli té myšlence, že si uděláme stát takový, jaký ho chceme mít my a ne někdo několik set kilometrů na jih, sever, východ nebo západ od Prahy (omlouvám se všem Nepražákům) v místě, kde nikdo nechápe, kdo byl největší Čech (před vyloučením Járy Cimrmana), což se našim předkům tenkrát podařilo. Ale taky kvůli kontinuitě naší historie, která je pro každý národ důležitá a to i v případě, že některá období té historie nejsou zrovna nejpozitivnější.

Teď velkou část našich spoluobčanů spojuje odpor proti potenciálním muslimským přistěhovalcům, který vesele přikrmuje náš pan prezident, protože se mu to prostě hodí do krámu. Nechápu jak může on, prezident, říkat, že s nimi sem přijde právo šaríja, kterému se bude muset přizpůsobit většinová populace a ženy budou muset nosit burku, což podle něj některým ženám prospěje. Ale on je přece prezident a i na něm záleží. A nutno přiznat, nemyslím si, že by naši občané, zvláště pak Češi různých barev pleti, byli nějak zvlášť přizpůsobiví. Protože kdybychom byli přizpůsobiví, nejsme dneska Češi, ale Rakušané, případně Němci či Sověti. Ale to rozhodně tedy nejsme.