Staré fotky

 Po mých předcích zbyly nějaké fotky. Bohužel, většina z nich zpodobuje jen mé předky z otcovy strany, protože staré fotky po maminčiných předcích, pokud vůbec nějaké existovaly, asi definitivně zmizely už kdysi dávno.

Vesnický dům

Fotky, co jsem našla, jsem naskenovala, a nejsou na nich jen mí příbuzní, ale i lidé, o kterých jsem nikdy neslyšela. Některé příbuzné, které jsem identifikovala, jsem vlastně skoro nikdy neviděla jinak, než na dvou nebo třech fotkách, které měli moji prarodiče doma. Moji prarodiče měli každý několik sourozenců, ale rodiny se prakticky nestýkaly, jen si psali dopisy. Vlastně je to dost podobné, jak je to dnes. Lidé si píší. Pravda, nejsou to dopisy, které se v některých rodinách uchovávaly (u nás tedy nejsou ani ty dopisy), takže potomci měli šanci se něco po letech dozvědět.

To v době internetu asi nebude. Té korespondence je spousta – je to elektronická pošta, zprávy SMS, různé informace na facebooku, píšeme toho o sobě mnohem víc, než to bývalo za doby papírové, ale zprávy se mažou (aspoň tedy SMS v mém mobilu) nebo se sice nemažou – aspoň zatím – jako na facebooku, ale jsou ztraceny ve spoustě dalších informací a za pár let se nepochybně ztratí úplně.

Já jsem za svůj život nafotografovala desítky tisíc fotografií. U těch nových, z digitální éry, vím dost přesně, kdy byly vytvořeny (i když někdy nemám správně nastavený čas). Ale protože nemám GPS, zatím vždycky nevím, kde přesně vznikly. Tedy, pokud si to nepamatuji. Těch starších, pořízených na film, je o dost méně a někdy nejsem schopná identifikovat ani přesně rok, kdy fotka byla vyfocena, natož den. Místa poznám jenom tehdy, pokud si je pamatuji a někdy mám na obálce aspoň napsáno, kde jsem to byla a dokonce i rok nebo měsíc fotografování.

Potom tu jsou právě ještě ty staré, které jsem nefotila já, ale moje maminka nebo jiní lidé. Jsou na nich sourozenci mých prarodičů a jejich děti, známí a kamarádi. Nikdo z nich už nežije a já o nich celkem skoro nic nevím. Vím, že jeden z bratrů mé babičky byl za první světové války nejdřív v ruském zajetí a potom v legiích a vrátil se domů až v roce 1921. Vím, že bratr mého dědečka měl tělesně postiženou dceru, která přes svou inteligenci nemohla chodit do normální školy, protože prostě nemohla chodit. Vím, že další z bratrů mé babičky byl amatérský malíř a jeho obrazy, které daroval jedné galerii, málem uplavaly při povodních v roce 2002, protože v té době byly právě vystavovány a voda dosáhla k prvnímu schodu výstavní síně. Vím, že jeden z mých pradědečků byl povoláním sametář a když po první válce vyšel samet z módy, pracoval jako dělník při impregnaci dřevěných pražců. Vím, že manžel jedné ze sester mého dědečka, původem vídeňský Čech, zakládal v Československu výrobu šicích strojů.

To všechno jsou útržky života, které se dochovaly, ačkoliv jejich aktéři jsou již desítky let po smrti. Dochovaly se také nějaké fotografie. Ale to všechno se moc nespojuje. A příběhy si můžeme už jenom představovat.