Obráceně se vyjádřil náš bývalý předseda vlády, když mu předhazovali jeho dovolenou. Chtěl tím říci, že tam kam jezdí na dovolenou on, jezdí každý. V době, kdy já jsem byla poprvé ve Špindlerově Mlýně, jezdil tam opravdu, především z Prahy, skoro každý. Hory byly plné podnikových chat a hotelů, které si mohl dovolit kdekdo. A do Alp se jezdit nedalo, takže Alpy jsme si představovali asi jako údolí ve Svatém Petru,kterému jsme ostatně říkali Alpský důl.
Počasí na Luční boudě
S rodiči jsme i byli ubytováni v Alpském hotelu, který je pořád v provozu. A podobně jako Mariánské Lázně měl v šedesátých letech i Špindl ještě trochu nádech lázeňského místa minulosti, slavná doba třicátých let nebyla ještě úplně zapomenuta. V Alpském hotelu prý tehdy hrála každý večer živá hudba. Byl to sice jen jeden hudebník, který hrál na několik nástrojů najednou, včetně foukací harmoniky, ale lidé se bavili a tančili. Podle vyprávění mých rodičů jsem byla přímo nadšená a tancovala jsem pořád. Hudebníkovi jsem říkala „mizukant“ a asi jsem byla předmětem zábavy veškerých hotelových hostů.
S rodiči jsme chodili na výlety, kterých si pamatuji jen málo, ale podle fotografií jsme byli na Špindlerovce, Dívčích kamenech, na Kozích hřbetech. Na tůru na Kozí hřbety si pamatuji dobře, protože cestou zpátky nás zastihla bouřka a naše maminka, která nesla na zádech mou sestřičku, na kluzkých kamenech cesty upadla a ošklivě si zranila koleno. Další zážitek, který si pamatuji, byl ten, že jsem něco zapomněla. Naše maminka měla fotoaparát, kterým fotila nás i krajinu. Bylo mi pět a myslela jsem si, že už jsem velká. Chtěla jsem taky fotografovat a možná jsem i pár snímků udělala a tak jsem navrhla mamince, že jí foťáček ponesu. Což se jí nevyplatilo. Zapomněla jsem ho někde, asi u Dívčí lávky, kde jsme se koupali v Labi na kamenech. Zjistilo se to až mnohem později, a fotoaparát se nikdy nenašel. Tedy předpokládám, že ho někdo našel, ale protože jméno majitele nebylo nikde napsáno, používal ho asi potom někdo jiný. O moc fotek jsme snad nepřišli. Hned jak jsme dorazili do centra, šli jsme do tamějšího obchodního domu a za asi 60 Kč zakoupila naše maminka nový fotoaparát značky Pionýr, který doma ještě jako památku schováváme.
Do Špindlerova Mlýna jsme jezdili potom s rodiči skoro každý rok. Už ne do Alpského hotelu, ale do chaty, která patřila podniku, kde naše maminka pracovala. První roky to byla malá chata u silnice na příjezdu do Špindlu, kde bylo jenom pár pokojů a většina lidí musela spát ve společných noclehárnách. Ale jak klesalo nadšení prostých zaměstnanců a mladí lidé zakládali rodiny, a vůbec kolektivismus už nebyl podporován ani oficiální politikou v pokračujících šedesátých letech, chata se přestavěla na hotel s více než dvaceti čtyřlůžkovými pokoji, s televizní místností a hernou.
Tady jsme trávili vánoční prázdniny skoro každý rok až do mých prvních let na vysoké škole. Tady jsem se naučila lyžovat (i když tedy ne zrovna dobře – ale za to může jen to, že nejsem zrovna sportovně nadaná). Tady jsem zažila neuvěřitelného Silvestra roku 1978, kdy ještě odpoledne bylo teplo, určitě nad deset stupňů a když jsme s kamarády po půlnočním přípitku vyšli ven, že se sjedeme naši oblíbenou cestu na sáních, všechno bylo zmrzlé a bylo aspoň deset stupňů pod nulou. Druhý den, 1. ledna 1979 jsme se chtěli ještě proběhnout do Špindlu, abychom nový rok začali pohybem, protože „jak na Nový rok, tak po celý rok“ a tatínkovy dřevěné běžky, z minulého dne nacucané vodou, to nevydržely a upadly jim postupně obě špičky, takže do Prahy už neodjely.
Tady jsme se každého prvního ledna po obědě dívali na televizi, kde byl přímý přenos skoků na lyžích v rámci Turné čtyř můstků z Garmisch-Partenkirchenu, a naši skokani byli docela úspěšní. Hráli jsme tu po večerech karty s našimi vrstevníky a lyžovali jsme na sjezdovce u vleku Labská. Samozřejmě že jsem na horách v zimě byla i jinde, i když na lyžování moc nejsem, a v posledních letech jezdím jenom na běžky a to ještě jenom občas. Ale už vždycky pro mě hory, to jsou Krkonoše a speciálně Špindlerův Mlýn.
Později jsem se začala zajímat i o historii Špindlerova Mlýna. Tak jako i jinými pohraničními horami procházela i přes Krkonoše důležitá cesta do Slezska. Pro nás je to docela náročná turistická výprava a neseme si maximálně baťůžek se svačinou a pláštěnkou, ale naši předkové nosili přes hřebeny náklady zboží už někdy ve středověku. Slezská stezka prý vedla přes Vrchlabí, Strážné, výrovku a kolem Luční boudy. A Česká cesta vedla prý kolem Labského pramene. Tam všude jsem několikrát byla, ale tyto cesty ve 12. století si moc nedovedu představit. Určitě se tam chodilo pěšky i jezdilo povozy, v zimě se asi používaly i saně a ti, kteří je ovládali, byli nepochybně kvalifikovaní lidé.
Později sem přicházeli z německy mluvících oblastí horníci a odborníci na kácení dřeva pro kutnohorské stříbrné doly. Zajímavé je, že tito lidé přicházeli jako specializovaní řemeslníci a poté, co stříbro kolem roku 1600 došlo, prostě na horách zůstali a začali louky, které vznikly proto, že hory docela vykáceli, kosit, sušit seno a dodávat ho v zimě na saních do údolí na krmení dobytka. V té době a také koncem 18. století vznikla většina horských bud. Je mi opravdu hrozně líto, že tyto boudy asi už nemají šanci a v nejbližších letech zřejmě všechny zaniknou. Ale kde se potom budeme zastavovat na svačinu nebo oběd při horských tůrách ať už pěšky nebo na běžkách? Docela zapomeneme na Hanče a Vrbatu, hrdiny začínajícího lyžařského sportu a přátelství, protože Vrbatova bouda už nebude. Je mi líto i Labské boudy, i když je železobetonová a velká, ale stojí na správném místě, kde si člověk rád dá polévku, i když v dnešní době pohodlnosti už stejně jako skoro všechny ostatní horské boudy neslouží pro ubytovávání hotelových hostů. Je mi líto Petrovky, která je na hřebenu Krkonoš a byla postavena v roce 1790 a asi se nenajde nikdo, kdo by ji zrekonstruoval a zprovoznil.
Špindlerův Mlýn pro mě byl v mém dětství a mládí Toskánskem. Bylo to místo, kde je krásně a kam stojí za to jezdit každý rok. A přála bych si, aby ani v budoucnosti se Krkonoše nestaly jenom zařízením, kam člověk přijede, zavře se ve svém apartmánu, ráno dojede autem na sjezdovku, večer do baru a nic jiného už ani dělat nemůže, protože nic jiného není. Nejsou chaty na hřebenech, kam by se dalo dojít na palačinky, nejsou lesy, protože staré smrkové umřely a nové nevyrostly, nejsou cesty pro lidi, protože všude je přírodní rezervace, kam nikdo nesmí a ani nechce jít.
