Soudruh agresor

Těch kluků nám bylo líto. Seděli na tancích, vodu si brali z Rokytky, která tekla pod hudebkou ve Vysočanech. Bylo jim kolem osmnácti let a nikdo jim nedal pitnou vodu ani nic jiného a peníze asi neměli. Nikdo s nimi nemluvil, i když jsme se už i my děti ve škole rusky učily. Ale chodili jsme se na ně dívat, my děti ze základek v okolí. Bylo září 1968, začala škola a u naší říčky, hned za školami, parkoval Soudruh agresor.

Ti kluci přijeli na tancích a než nastartovali motory, někdo jim řekl, že jedou osvobozovat bratry v Československu před západními fašisty, kteří se už zase pokoušejí dobýt svět, který jejich tátové a strýčkové osvobodili v roce 1945. Někdy poté, co se ochladilo, zmizely tanky v milovických lesích, kde se z vojenského prostoru museli vystěhovat naši vojáci, později tam začali stavět podle sovětských plánů paneláky pro důstojníky a baráky pro mužstvo. Po více než dvacet let moc sovětští vojáci moc nevylézali, listnaté, převážně březové hájky jim jistě připomínaly přírodu středního Ruska.

Dnes je jim většinou kolem sedmdesáti let a spousta z nich si dodnes vzpomíná na nejhezčí část svého života, tedy osvobození Československa v roce 1968. V osmdesátých letech jsem jako studentka pracovala jako průvodkyně turistů. I když jsem Sovětskému svazu okupaci nikdy nezapomněla, rusky jsem se naučila slušně a provázela jsem mládež z té velké země na jejich cestách do „spřátelené“ ciziny. Většina z nich byla poprvé v zahraničí, pasy měli vydané jen na tu jednu cestu (čísla pasů šla pěkně za sebou podle abecedy jejich příjmení), byli vysláni svou školou, komsomolskou organizací nebo závodem, ve kterém pracovali. Koupit si zájezd, jako v té době bylo běžné u nás, nebylo možné.

Trasy byly stabilní, Košice-Bratislava-Brno-Praha autobusem Ikarus původem z Užhorodu, do Užhorodu a zpět letadlem. Jen jednou jsem zažila vlak družby, ale to bylo především proto, že jsem jako studentka stavební fakulty, na rozdíl od mých kolegyň z ekonomky, peďáku nebo fildy, mohla jezdit jenom o prázdninách, kdy vlaky družby nejezdily. Komsomolci jezdili ve standardních turistických skupinách asi 45 osob, s jedním hlavním vedoucím a čtyřmi vedoucími „desítek“. Ještě mezi nimi byli nějací tajní, ale ti byli tajní, takže je „nikdo“ neznal, tedy aspoň já ne.

Ti lidé, kteří k nám přijížděli, se ale od sebe dost lišili. Mezi průvodci byli nejoblíbenější ti nejcivilizovanější, tedy Pobalťané, ale těch bylo málo. Problémy nebyly ani s Ukrajinou, ale ti byli nejpovídavější a projevovali největší zájem o případný delší pobyt u nás. Největší problémy byly z důvodů odlišné kultury se Střední Asií, ale to jsem naštěstí nezažila. Nejzajímavější byla skupina z Kamčatky. Vyprávěli o tamní přírodě a protože ta je velmi odlišná od toho, na co jsme zvyklí, s mnoha sopkami a vulkány (pro mě to bylo totéž, ale na Kamčatce se význam těch slov liší), což bylo velmi zajímavé a záviděla jsem jim možnost být v takovém místě. Rodilá Kamčatčanka byla ale jenom jejich vedoucí. Všichni ostatní členové zájezdu byli z evropské části SSSR a na dálný východ byli odesláni na umístěnku. V zájezdu bylo hodně rodilých Ukrajinců, etnický Řek z Krymu a Tatar. Takovým způsobem komunističtí vládcové osidlovali Sibiř...

Někdy jsme zjistili, že někteří účastníci zájezdu rozumí česky. Ne snad že by se na minulém zájezdu něco naučili (nikdo nejezdil na zájezd dvakrát), ale byli třeba několik let v Milovicích...Ale to nebylo moc časté. Většina našich „osvoboditelů“ se už nikdy vrátit nemohla...

Já jsem proti těm lidem nikdy nic neměla. Někteří vůbec nevěděli, co se ve světě děje. Vzpomínám si na horníka ze Sachalinu, se kterým jsme vedli debatu při pobytu na Soběšíně, tehdy táboře Cestovní kanceláře mládeže na Sázavě. Tedy vedli debatu... ona s ním žádná řeč nebyla. Pořád jenom opakoval, že u nich je všechno nejlepší a naprosto nedal na žádné argumenty. Ale takoví naštěstí nebyli všichni. Nicméně se obávám, že mezi těmi, co nevycestovali, takových bylo víc, než mezi turisty. A ještě více se obávám, že v mnoha nyní v různém stupni samostatných zemích bývalého Sovětského svazu jsou takoví lidé pořád. Takoví důvěřivci, kteří věří tomu, že když tatínek něco řekne, musí se to prostě udělat, protože co tatínek říká, dobře říká, nebo aspoň se mu nesmí odporovat, protože to by se potom rozzlobil a nedal by mi na nové kolo (to v lepším případě).

Soudruh agresor k nám do Prahy dorazil v noci na 21. srpna 1968 a zůstal více než 20 let. Od té doby se mnoho změnilo. Stejný agresor pod jiným jménem vstoupil později i do dalších zemí a vymyslel nové metody, jak udržovat strach mezi svými sousedy. Docela se mu to daří a je na to velmi pyšný. Nicméně, jak tak brouzdám po internetu a čtu názory různých oficiálních i neoficiálních osob, on se nás nepochybně taky bojí.