Romantika kolem Mariánských Lázní

Okolí Mariánských Lázní připomíná tak trochu krajinu někde na konci světa. Rašeliniště v Kladské, zámek Kynžvart a hrad a zámek v Bečově nad Teplou, to jsou romantická místa, která jsem milovala už jako dítě. Protože jsme s rodiči nejezdili k moři, naši neměli auto ani chatu a zdálo se jim lepší, jezdit s námi do hotelu nebo chatiček v nejkrásnějších místech Čech, než pod stan někam do Bulharska, měla jsem možnost poznat proměny krásných míst od šedesátých let 20. století.

Zámek Kynžvartpohlednice

Tak například Kladská, tam se lidé před pětadvaceti lety jezdili koupat. Asi to už tehdy bylo zakázané, protože jako chráněné území byla Kladská rašeliniště vyhlášena už v roce 1933, ale asi se to nebralo tak vážně. V roce 1977 tam byla otevřena naučná stezka a koupání už nebylo možné. Pro přírodu je to asi dobře, i když si myslím, že vzhledem k tomu, že rašelinové jezero je mrtvé a kyselé, takže dokáže různé bakterie a zbytky, které tam z lidí zůstávaly, docela dobře zlikvidovat. A takové koupání v úplně průzračné, do červena zabarvené vodě, je životní zážitek, který se s různými koupališti nebo aquaparky nedá vůbec srovnat. V lázních, ne tedy jenom Mariánských, se ordinují různé rašelinové a slatinné koupele, které jsou jistě léčivé, ale člověk je potom celý černý, když jsme vylezli z jezera na Kladské, byli jsme docela čistí, jen možná na plavkách se někdy zachytilo trošku jemného prachu.

Zámeček byl v té době v provozu a byla v něm restaurace. Připadali jsme si tam jako někde ve Švýcarsku. A hlavně tam tehdy dobře vařili, ne jako někde ve školní jídelně nebo restauraci odborářské zotavovny, ve které jsme v Mariánkách bydleli. Tedy ne že by snad zotavovna ROH Giuseppe di Vittorio (to byl italský odborář a komunista) měla špatnou kuchyni, jídelna byla v nádherném pavilonu, kde je dnes kasino Bellevue, ale v zámečku dělali minutky, a to samozřejmě v hromadné kuchyni pro rekreanty není možné. V dalších letech byla restaurace zavřená, teď už je snad zase v provozu, snad se mi někdy podaří se tam zase podívat.

Zámek Kynžvart jsme s rodiči navštívili už při naší první návštěvě, kdy jsme byli ubytováni v Zádubu. Už si to moc nepamatuji, ale dochovala se pohlednice, kterou naši posílali babičce a dědovi a kde jsme se se sestrou také podepsaly. Psát jsme tedy ještě neuměly, tak aspoň obrázky, jaké dokáže jedna dvouletá a jedna čtyřletá holčička. Tehdy byl Kynžvart ještě v původním stavu, tedy takový, jak ho nechal přestavět známý politik Klemens Metternich. V klasicistním slohu ho postavil architekt Nobile, který postavil také severní křídlo Staroměstské radnice v Praze, to které koncem druhé světové války vyhořelo. V sedmdesátých letech se zjistilo, že dřevěné konstrukce zámku jsou napadené dřevomorkou a zámek byl dlouho zavřený. Pamatuji si, že když jsem tam v osmdesátých letech jela se skupinu turistů z Německa, byla po částečné rekonstrukci otevřena jen přízemní část zámku a neviděli jsme kabinet kuriozit a výstavu chebského kata Karla Hussa. Ale park byl krásný a romantický.

Do zámku v Bečově nad Teplou jsme jeli vlakem, což je romantická trasa podél řeky Teplé. Prohlídku zámku tehdy si už moc nepamatuji, možná byl zámek dokonce zavřený, ale dneska vím, co tenkrát nevěděl skoro nikdo, že tam tehdy byl někde v podzemí uklizen relikviář svatého Maura. Ten jsem viděla po částečné rekonstrukci a před návratem do Bečova v roce 2000 na Pražském Hradě a potom v roce 2004 přímo v Bečově. Obec Bečov byla tehdy v 60. letech extrémně zanedbaná, jako by tam ani nikdo nežil. A dnes by tam určitě žilo ještě mnohem méně lidí, kdyby nebylo toho slavného relikviáře. Trochu mi toto místo přpomíná oblast kolem Bruntálu, hradu Sovince a vůbec této části Sudet, o které psal své ponuré povídky a scénáře Vladimír Körner. Ale tam měli tu smůlu, že zatím ještě nenašli žádný relikviář, mají jen Jindřicha Štraita, jednoho z mých nejoblíbenějších fotografů. Ale na toho se asi tolik turistů nenaláká.