Předvánoční výlet

O svém předvánočním výletu jsem chtěla psát už před Vánoci, protože co bylo před Vánoci, ať už jde o vánoční cukroví nebo předvánoční firemní večírky, po Vánocích už ztrácí půvab. Ale nešlo to, protože to, co se stalo v neděli před svátky, tedy smrt Václava Havla, mi zabránilo v soustředění se na adventní cestu do Berchtesgadenu a Salzburgu. Ale i když ta předvánoční atmosféra už moc aktuální není, návštěva těchto míst je určitě zajímavá a hezká i ve dnech, kdy nejsou na všech náměstích vánoční trhy a nestmívá se už ve čtyři hodiny odpoledne.

Člověk na zeměkouliLenka Pokorná

V prosinci 2010 jsem byla v Londýně a rok před tím v Římě. Myslela jsem si, že když všichni jezdí na advent do Německa nebo Rakouska, že bych neměla jít s davem a jet někam jinam. A byla jsem překvapená, protože v Římě nebyla vůbec žádná vánoční výzdoba a o poslední adventní neděli teprve na náměstí před chrámem svatého Petra teprve vztyčovali vánoční stromek. Nicméně co se týče nákupní horečky, to rozhodně byla tato neděle nejšílenější, jakou jsem kdy zažila. Tedy vlastně jsem ji nezažila, protože jsem se aktivně neúčastnila, jen jsem pozorovala obyvatele a návštěvníky Říma, kteří stáli fronty před obchody Chanel a Disney a tísnili se v obchodech Ermenegildo Zegna a Prada. V ulicích pod Španělskými schody byla větší hustota obyvatel, než v Praze v obchodním domě Kotva, když v sedmdesátých letech přivezli západní trička.

To v Londýně vánoční výzdoba byla, ale nikde v obchodech nebylo plno. Vánoční stromek na Trafalgarském náměstí rozsvítili už o první adventní neděli a nebýt zcela nečekaného přívalu sněhu, který způsobil totální dopravní kolaps nejen na silnicích, ale i ve vlakové dopravě a v metru, vše by i před Vánocemi fungovalo jako jindy. Ale díky tomu sněhu bylo všechno mnohem hezčí a zajímavější, než kdyby žádný nebyl.

Tak před posledními Vánocemi jsem jako většina obyvatel Česka zkusila Německo a Rakousko. Tedy konkrétně Berchtesgaden a Salzburg, které jsou od sebe vzdáleny asi 15 kilometrů, nicméně nacházejí se každý v jiném státě. Berchtesgaden je známý hlavně Hitlerovým letním sídlem, které jsme nenavštívili a Salzburg Mozartem, jehož rodný dům jsme viděli jen z venku.

Berchtesgaden je krásné městečko na kopci nad říčkou Ache a pod horou Watzmann, vysokou 2713 m n.m. Kousek od města je přírodní rezervace, Národní park Berchtesgaden. Nevím, jestli tu někdy byl můj oblíbený německý romantický malíř Caspar David Friedrich, takto slavný malíř oblasti mezi Drážďany a Krkonošemi, ale tam by se mu muselo rozhodně líbit. Jezero Königsee vypadá určitě krásně v létě, ale v zimě, i když bez sněhu, ale s mlhou a temnými mraky, ze kterých se občas vynoří dva tisíce metrů vysoké vrcholy, to je ta pravá přírodní romantika, kterou miluji už od dětství, co jsem na zámku v Zákupech viděla první obrazy Josefa Navrátila.

Celá oblast mezi Berchtesgadenem a Salzburkem, neboli Solnohradem, ve středověku zbohatla na těžbě soli. A je to všude vidět. Ve vysokých horách, kde nic neroste a v dobách, kdy ještě neexistovala zákonná dovolená, našli už kdysi v pravěku lidé sůl, která už tehdy byla nad zlato. Protože zlato si mohli dovolit jen ti nejbohatší, ale sůl potřeboval a chtěl každý. A kdo za ni nemohl zaplatit zlatem, platil aspoň tím, co měl. Určitě i ta sůl, kterou pašovali do Čech Šumaváci, byla z dolů, které jsou dodnes v podzemí mezi těmito dvěma městy. A dnes je návštěva solného dolu ohromná atrakce. Bohužel se mi nepodařilo pořádně natočit světelnou show, kterou můžeme vidět při plavbě po podzemním slaném jezeře, ale je to nádhera. Já chodím každou neděli (skoro) plavat do bazénu se slanou vodou, ale představuji si, že voda v podzemním jezeře bude asi podstatně slanější. A fakt je, že bez soli nemůžeme žít, a i když nám lékaři říkají, že bychom se solí měli šetřit, já tomu moc nevěřím. Vždyť v těle je sůl všude a pokud pocházíme opravdu z moře (čemuž tedy rozhodně věřím), nemůže nám sůl opravdu škodit. Samozřejmě, jako vždycky platí „všeho s mírou“.

Všude v této solné oblasti jsou slané prameny, solné lázně, muzea soli, prodejny výrobků ze soli a bohatství, které ze soli vzniklo. Salzburk je asi nejbohatší město, vyrostlé na solných dolech a na obchodní cestě při řece Salzach. Vánoční trhy jsou tu opravdu úžasné, což se do tohoto historického města opravdu hodí. Kromě vánočních ozdob, svíček a kadidla mě nejvíc zaujaly různé „domácí“ výrobky. Speciální pečivo, chleby i vánoční štóly, uzeniny a uzené ryby z alpských jezer, mast ze svištího sádla z alpských luk...

A nakonec, když už se zase stmívalo, maličký adventní trh ve vesničce Oberndorf, kde byl konečně čas na hrnek svařeného vína, poslech zpěvu dámského sboru amerických lidovek nedaleko kaple, zasvěcené památce nejslavnější vánoční písně Stille Nacht, Heilige Nacht. Taková opravdová předvánoční romantika.

V Rakousku a Bavorsku vznikla pěší turistika. V době, kdy bohatí Britové cestovali do Egypta a Itálie za památkami, cestovali méně bohatí Bavoři nebo Rakušané do Alp nebo do Čech. A Němci a Rakušané umějí své země turistům, dnes hlavně českým, dobře prodávat, rozhodně mnohem lépe, než to umějí Češi. Škoda, moc ráda bych se toho dožila, aby vánoční trhy u nás byly tak pěkné. A i když na sviští sádlo na Staroměstském náměstí u nás asi nedojde, snad by mohlo být na trzích k mání aspoň to, co kdysi bylo celý rok v Krásné jizbě na Národní – keramika, kanafasové látky, dřevěné hračky...To všechno mi tady chybí.