Pražské běhy

Prý teď, když už asi 5 let máme krizi, přibývá běžců. Všemožné veřejné běhy už pomalu nestačí kapacitou všem zájemců a kdekdo si kupuje boty na běhání. Diskutuje se, který typ je lepší, jestli ty s podrážkou tlustou 5 centimetrů, které nám odborníci doporučovali posledních 40 let, nebo ty úplně bez podrážky, podobné těm, ve kterých vyhrál pro mě nejslavnější etiopský maratonec Abebe Bikila olympiádu v roce 1960.

Běžci na mostěLenka Pokorná

 Nyní se ovšem běhá maraton skoro celý rok, takže běhat bez bot při teplotě kolem nuly, jako byla v Praze tuto sobotu, to by určitě nepřežili nejen dnešní afričtí běžci, ale ani otužilí Rusové nebo Skandinávci. Tenkrát se to, že běhal bos, bylo skutečně zvláštní a mému tátovi to připomínalo filmové týdeníky z napadení Habeše italskými fašisty, kdy Italové bojovali proti bosým Etiopcům ozbrojeným luky a šípy.

Já neběhám a běhání celkem nesnáším. Je to na mě moc rychlé – pokud bych se v běhu zastavovala za účelem kochání se okolím, případně fotografování zajímavých námětů, nikam bych nedoběhla. I když teď na Pražském půlmaratonu jsem viděla běžce, třímající nad hlavou I-pad, případně držící v ruce malý kompakt a dokumentující si tedy možná i celou trasu. Asi se mám ještě co učit. Ale pokud si vzpomínám, běhání jsem nesnášela vždycky, protože to před výstavbou stanice metra jen pár set metrů od našeho domu znamenalo především dobíhání do stanice vjíždějících tramvají, případně školní tělocvik (který jsem vždycky obecně nenáviděla).

Ale všechny, kteří se přemůžou a vyrazí na trasu, velmi obdivuji a občas se na ně chodím i podívat. V sobotu právě byla hrozná zima a ti chudáci běhali v centru Prahy, někteří jen v trenkách a tričku, zatímco mě byla zima i v zimní bundě a mohérovém roláku (péřovku jsem si bohužel nevzala) a ruce mi skoro umrzly. Asi proto kdo mohl, běžel co nejrychleji, aby té zimě uprchl. Ale teď už prý konečně bude převážně nad nulou, takže to budeme moci považovat za jaro.

Před lety se v Praze běhal Běh Rudého Práva. Myslím, že to byl opravdový mistrovský závod, i s běžci z ciziny, možná i kapitalistické. Ale rozhodně tam neběhaly tisíce běžců všech věkových kategorií a barev pleti. Mám z tohoto závodu pár fotek z roku 1978. Nic moc kvalita, ale trochu nostalgie. Ale zase až tak moc se nezměnilo. Taky byla zima, ale nebylo jaro, ale podzim...