Poslední prezidentské milosti

 Nový pan prezident si na začátku svého funkčního období přeje, aby už žádný z jeho nástupců nemohl zneužít historický institut amnestií a milostí. Asi nikdo z nás si nepřeje, aby kdokoliv měl právo zneužívat cokoliv nebo kohokoliv. A přejeme si ještě spoustu jiných věcí, které se nám ale velmi často prostě nesplní.

Prezidentské milostiLenka Pokorná

 Druhý český prezident, který ve čtvrtek 7. března tohoto roku (přesně 63 roky po narození prvního prezidenta Československé republiky) opustil Pražský hrad, aby se vrátil zpátky do Kobylis, si na začátku svého působení v této funkci přál určitě také spoustu věcí. Jak to tak vypadá, jedním z hlavních jeho přání bylo překonat v aktivitě a oblíbenosti svého předchůdce a jmenovce, což se mu podařilo jenom částečně.

Dlouhá léta byl prezident nejpopulárnějším politikem a ke konci svého mandátu zřejmě doufal, že je třeba si získat ještě dvě skupiny obyvatel, u kterých zase až takovou popularitu neměl. Byli to vězňové, jejichž největší počet osvobodil prezident Havel svou první amnestií v roce 1990. Bylo jich asi 23 tisíc, ale tolik jich prezident Klaus po třiadvaceti letech pustit nestačil. A nejen mnoho propuštěných vězňů z amnestie ani radost nemělo, protože byla zima, a pokud člověk není členem soudržné romské rodiny, často se neměl kam vrátit.

České občany na amnestii ale spíše iritovaly případy nerozhodnutých dlouhodobých velkých případů, jako například H-systém nebo soudce Berka. A to nám bývalý pan prezident slíbil do 7. března udělit ještě několik prezidentských milostí...To tedy nakonec nestihl, takže výrobou prezidentských milostí pro (skoro) každého byla nakonec akciovou společností (vlastníci nejsou známi, společnost má akcie na majitele) Corrupttour pověřena cukrárna U Zdubů z Velké Bíteše.

Musím potvrdit, že prezidentské milosti jsou opravdu výborné. Nejsou sice posypané vanilkovým cukrem, ale skořicí, ale obě varianty jsou podle receptu Marie Janků-Sandtnerové, modernější následovnice Magdaleny Dobromily Rettigové a oblíbené autorky kuchařky mojí maminky, možné. Zakoupila jsem několik milostí a ještě před ukončením funkčního období pana bývalého prezidenta jsem je udělila několika svým bližním. Jedno balení ještě mám, mohlo by se hodit. Hlavně ke kávě nebo k čaji jsou výborné.

Podle kuchařky by jejich tvar měl být čtverec nebo trojúhelník, tyto jsou spíše kosočtverečné a uprostřed nemají tři nářezy, ale jenom jeden. Inovace tvaru není sice zcela objevná, nicméně u čajového pečiva se toto výtvarné řešení vzhledem k jeho symbolickému významu v naší zemi zase až tak často nevidí. Věřím, že by toto pečivo mohlo být populární i v dalších letech, zvláště pokud se prezidentu Zemanovi splní jeho výše uvedené přání.

Pražský hrad byl v poslední večer, kdy tu mohl ještě nocovat Václav Klaus jako prezident, velmi příjemné místo, téměř liduprázdné, až na několik ojedinělých individuálních turistů a skupinku účastníků zájezdu výše uvedené cestovky. Cesta na Hrad vedla od stanice metra Hradčanská, kde jsme bohužel minuli pamětihodný reliéf státního znaku Československé socialistické republiky s heslem „Veškerá moc v ČSSR patří pracujícímu lidu“. Předpokládám, že to byla úvodní věta tehdejší socialistické ústavy a nepochybně je tato výzdoba památkově chráněná. Po přestávce na občerstvení (prezidentské milosti – asi jako prevence, pokud bychom na Hradě ztropili výtržnost) jsme vstoupili do Hradu a naše společná cesta skončila před již převážně zhasnutými okny prezidentské kanceláře. Za těmi několika rozsvícenými okny se jistě dokončovaly přípravy odchodu starého a nastolení nového prezidenta. A brzy Hrad zavřeli a všechno zhaslo.