Poslanec parlamentu

 Rozhodně si nedělám žádné iluze o našich poslancích. Ani o poslancích v jiných zemích. Osobně žádného poslance parlamentu neznám a ani jsem nikdy neznala. Minulý týden jsem ale na vlastní oči jednoho viděla. Byl to poslanec parlamentu Ukrajiny, pocházející z obce Koločava.

Bratři ŠuhajoviLenka Pokorná

Jmenuje se Stanislav Michailovič Arževitin a je nepochybně zcela neuvěřitelně aktivní. Je inženýr ekonomie a od školy pracoval v bankách. A před několika lety se rozhodl, že karpatskou vesnici Koločavu, kterou u nás proslavili Ivan Olbracht, Milan Uhde a Miroslav Donutil, ale kterou na Ukrajině asi dříve nikdo moc neznal, pozvedne na světovou úroveň. Napsal dvě knihy o historii Koločavy – jednu o loupežníku Nikolovi Šuhajovi, tedy Mykolovi Sjugajovi, jak zní ukrajinská varianta jeho jména, a druhou o náboženství v dějinách obce a teď se, podle Arževitinových webových stránek, tiskne kniha třetí – o škole v Koločavě, na které učili oba jeho rodiče. Poslanec Stanislav Michailovič také vydává a většinou si i sám píše vesnické noviny Nová Koločava, zakládá stále nová muzea a památníky v obci.

Poslanec, který údajně v devadesátých letech studoval i u nás, se snaží do konce svého volebního období stihnout co se dá. Sám je i vzorem svým spolurodákům z Koločavy a snaží se je přimět k aktivitě. Moc bych mu přála, aby se mu to povedlo. Ale spravovat všechna ta muzea a památníky, které založil, bude těžké, zvláště pokud se mu v příštích volbách do ukrajinského parlamentu, které se konají 28. října letošního roku (takové hezké datum si vybrali, že?) nepodaří obhájit mandát.

Hřbitov v Koločavě zarůstá borůvčím. Továrna, vyrábějící v dobách Sovětského Svazu cosi, zřejmě z hliníkových trubek (jak dokazují kříže z osmdesátých let právě na tomto zarostlém hřbitově, včetně hrobu vdovy po Nikolu Šuhajovi Eržiky Derbak z roku 1987), už nefunguje. Skládka odpadů, momentálně umístěná pod hřbitovem, funguje. Pan poslanec zatím zřízení legální skládky neprosadil.

Co se poslanci povedlo prosadit, je zřízení muzea všech základních škol, které kdy v Koločavě byly. A že jich na malou vesnici v horách bylo dost. Za Rakouska-Uherska škola Uherská, za Československa škola Československá a za Sovětského svazu škola Střední. Donutit děti chodit do školy bylo v Karpatech asi vždycky složitější, než třeba ve středních Čechách. A možná si proto dnes školy váží, když mají konečně šanci se učit ve svém jazyce a ne v cizím jazyce některého ze svých vládců.

V místě, kde jsem chodila do školy já, je ještě školní budova z konce 19. století, vedle větší základní škola ze 30. let 20. století. Ještě stojí budova prastaré školy při kostele sv. Jiří, kde bývala školní družina. V šedesátých letech byla nedaleko postavena další škola a všechny dodnes fungují. Každá pojme několik stovek dětí. A přesto byla maminka jednoho z mých spolužáků z první třídy negramotná. Byla to česká Cikánka, tehdy se ještě neříkalo Romka, a do školy asi nikdy nechodila, protože ve školním věku byla za druhé světové války. Tehdy to bylo ale v Praze už něco dost neuvěřitelného a o mnoho horší nebyla v Čechách gramotnost ani před sto lety.

To ale rozhodně nebyla pravda v městečkách a vesničkách Karpatska. Ještě za Československa tam bylo vyšší vzdělání, než to úplně nejzákladnější, považováno za „studium“ (to mám od Ivana Olbrachta), i když školní docházku zavedla už Marie Terezie. Dnes jsou samozřejmě místní obyvatelé gramotní více méně všichni. Když jsem jako studentka dělala průvodkyni sovětských turistů (a většina z nich byla z Ukrajiny), byli všichni mí turisté velcí čtenáři. Dnes možná ale už nečtou Tolstého, ale spíš nějaké detektivky.

Pan poslanec Arževitin je příznivcem vzdělávání. Jemu se studium vyplatilo, nezávisle na tom, zda ho oba rodiče-učitelé museli do učení nutit, nebo byl nadšený sám od sebe (takové děti opravdu existují). Já jsem se do školy těšila (i když jediný učitel v příbuzenstvu byl jeden babiččin bratr, který umřel ještě před mým narozením), ale dlouho mi to nevydrželo. Asi tak jeden den. Zbylých asi 18 let už to byla jenom povinnost.

Pan poslanec Arževitin je členem Bloku Naše Ukrajina – Národní sebeobrana bývalého prezidenta Juščenka. Na Západní Ukrajině tato politická strana vede. V Západní Evropě také. Tak snad má pan poslanec šanci i letos 28. října. Přejme si, aby uspěl a povedlo se mu zajistit ekologickou likvidaci odpadů v Koločavě. Protože jinak při jeho plánech na zvýšení návštěvnosti, rozšíření skanzenu a otevření nové hospody U Nikoly Šuhaje za chvíli odpadky zavalí i hrob tohoto nejslavnějšího občana.

Díky, Ivane Olbrachte!