Osobní vzpomínka na listopad (nejen 1989)

Vlastně se něco změnilo už v tu chvíli, kdy zemřel Brežněv. Bylo to 10. listopadu 1982, dlouho svou účast na tradiční vojenské přehlídce k pětapadesátému výročí VŘSR nepřežil. Pamatuji si, jak jsme s maminkou byly v den jeho pohřbu dopoledne doma, a protože byl státní smutek a televize nevysílala nic jiného, dívaly jsme se na jeho pohřeb do hrobu na Rudém náměstí. Dnes 13.listopadu je to přesně devětadvacet let. Moje maminka, která se narodila 11.11.1922, Brežněva přežila jen o pět měsíců.

Prodejna potravin listopad 1989Lenka Pokorná

A když potom za tři roky potom po smrti dvou dočasných vládců Andropova a Černěnka nastoupil Gorbačov a vyhlásil „glasnost a perestrojku“, už to vypadalo optimisticky. Když Gorbačov na jaře 1987 přijel do Prahy, docela rádi jsme ho šli vítat na tehdejší „Leninku“ (dnes Evropská), kudy jeho auto projíždělo z Ruzyně na Hradčana. Ale nic zvláštního se nestalo, snad až na to, že začal vysílat třetí program Československé televize – tedy vlastně sovětská perestrojková televize. Asi jsem patřila mezi několik málo lidí, kteří se na tyto programy aspoň občas dívali. Bylo to hlavně proto, že jsem nechtěla zapomenout pracně nabyté znalosti ruštiny, a také jsem chtěla vědět, jak to vypadá v té velké zemi, kterou jsem v osmdesátých letech několikrát jako turistka navštívila, mimo jiné jsem byla v Leningradě také pár dnů před padesátým čtvrtým výročím VŘSR v listopadu 1981.

Potom přišel 16. leden 1989 a moje služební cesta na tehdejší Ministerstvo průmyslu (přesný název už si nepamatuji, ale bylo to v budově na Senovážném náměstí, kde posléze sídlila IPB a naposledy ČSOB) měla za následek mé definitivní procitnutí. Protože cestou přes Václavské náměstí jsem byla osprchována vodním dělem, zamořena slzným plynem a nechybělo mnoho, abych taky dostala obuškem, jako ten mladík v bílé prošívané bundě, který běžel přede mnou. Pomohla jsem staré paní s hůlkou schovat se před slzným plynem za dveřmi jednoho z domů na pěší zóně. A potom jsem se vydala směrem k pomníku svatého Václava, odkud obrněné vozy přijely a tam jsem sice neviděla Václava Havla, protože toho už odvezli, ale zato jsem tam potkala svého bývalého spolužáka ze Sýrie. Tehdy studoval v Praze nějaký postgraduál, chvilku jsme spolu mluvili a já jsem potom šla zpátky dolů na Můstek na Metro.

A druhý den jsme s mým šéfem, takto komunistou od šestnácti let, jeli na jednání do Děčína do naší pobočky. Já jsem mu nedala pokoj a celou cestu jsem si stěžovala: že jak si můžou dovolit pouštět slzný plyn na obyčejné lidi, kteří jdou zrovna z jednání na ministerstvu, jak můžou mlátit lidi, co jdou prostě normálně z práce, jak můžou v lednu stříkat vodu na staré lidi a o co že jim vlastně jde. To můj šéf asi moc nevěděl, a ani mi moc nechtěl věřit, ale já jsem si nedala pokoj, každému jsem detailně vyprávěla, co jsem zažila, i kolegům v Děčíně, a protože v televizi o té akci celkem nic moc nebylo, určitě jsem měla vliv i na informovanost našich mimopražských spoluobčanů.

A tak pro mě začalo to, co pro mnoho lidí začalo už dávno před tím, ale já jsem nebyla ani z buržoazní, ani z reformně-komunistické rodiny a nejblíže k disidentům měl můj bratranec, který hrál ve skupině Půlnoc. A určitě pro mnoho lidí tahle změna začala až po 17.listopadu, třeba když uviděli videa z Národní.

17.listopadu 1989 byl pátek. Průvod na Albertov byl oficiální, ale protože byl k Mezinárodnímu dni studentstva, což já jsem v té době už nebyla, jenom jsme si se stejně starými kolegy říkali, co asi bude. Protože bylo jasné, že se něco stane. Nevím proč, ale zkrátka už byl čas. Takže jsme nikam nešli, jenom jsem se překvapeně dívali na televizi a posléze i posléze jsme i poslouchali Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. A vstávali jsme ještě dřív než obvykle, ačkoliv byla pořádná zima, abychom byli pokud možno mezi prvními u trafiky a sehnali Svobodné slovo nebo Lidovou demokracii, což byly noviny politických stran, které dnes už v podstatě neexistují (i když Jiří Paroubek se jednu z nich pokouší tak trochu vzkřísit), ale nebylo to Rudé právo.

A v pondělí 20. listopadu jsme šli do práce, a jako členové ROH jsme přijímali rezoluci proti bití studentů a na podporu vyšetřování zásahu Veřejné bezpečnosti na Národní třídě a takovou nějako rezoluci jsme schvalovali i jako členové SSM. A v závodním klubu nám studenti promítali video z Národní, a najednou bylo ve firmě několik disidentů, o kterých věděli dříve jenom ti nejkovanější komunisté.

Každý den jsme chodili odpoledne na Václavské náměstí a poslouchali jsme Havla, Komárka a Kubišovou, milovali(y) jsme Václava Malého, i když to byl katolický kněz. Obchody na Václaváku zavíraly dřív, tak jako nyní na Silvestra, protože vedoucí měli strach, aby se něco nestalo. Ale nikdy se nic nestalo. V pondělí 27. listopadu byla generální stávka a tak jsme se vydali pěšky z Košíř až do centra. Ještě v únoru toho roku vyrazili na Staroměstské náměstí muži v uniformách Lidových milicí s heslem „Za přestavbu a demokracii pod vedením Komunistické strany Československa“. Ale v listopadu byly uniformy někde schované a všichni z mých kolegů se tvářili, že tu uniformu nikdy neměli. Tedy z našeho oddělení ji skutečně nikdo neměl, ale zato jsme měli výborný výhled na zcela novou budovu, kde se uniformy a zbraně milicionářů ukládaly.

Ta velká továrna zkrachovala už v roce 1991. V té době už jsem tam nebyla zaměstnaná, zrovna tak jako většina mých kolegů. Ti nejpokrokovější z nás ji opustili už koncem roku 1988, kdy se trochu umožnilo podnikání a oni začali pracovat pro jakési výrobní družstvo. A v roce 1990 už bylo jasné, že firma, která dodávala většinu své výroby do Sovětského Svazu, a jejíž výrobky byly proti světu nejméně 20 let opožděné ve vývoji, nemá žádnou šanci. Takže jsme se postupně rozešli, a areál bývalé firmy ZPA (a od roku 1988 do roku 1991 taky Křižík Košíře) dnes vlastní a provozuje několik firem.

Nic není, jako to bylo před listopadem ani jak jsme si to v listopadu představovali. A stojí za to na tu dobu vzpomínat. I když za několik desítek let už nebude nikdo, kdo by si události té doby pamatoval z vlastní zkušenosti.