Odznáčky, 21. srpen a Velká cena Brna

Nejsem sběratelkou odznáčků, i když v jisté době jsem jich měla několik stovek. Většina z nich zobrazovala soudruha Lenina v různých provedeních.

To bylo v osmdesátých letech, kdy jsem jezdila jako studentka a průvodkyně sovětských turistů po Československu.

Sovětští mládežníci, členové VLKSM, neboli Všesvazového leninského komunistického svazu mládeže, což byli všichni členové mých turistických skupin, byli řádně prověření, aby mohli vyjet na Západ, do kterého byla zařazena i Československá (pouze) socialistická republika. Po roce 1968 jsme byli ne zcela spolehliví a proto naše poslušnost musela být udržována statisícovým vojenským kontingentem, umístěným převážně v lesích na východ od Prahy.

Se sovětskými skupinami jsem jezdila převážně v létě. Protože většina zájezdů trvala více než týden a pohybovala se po trase mezi Košicemi, Bratislavou, Brnem a Prahou a až na výjimky zahrnovala návštěvu památníků Osvobození a hřbitovů vojáků Rudé armády, případně památníků Slovenského národního povstání nebo Lidic, zastihl nás často i 21. srpen a s ním někdy (spíše výjimečně, ale přece) dotazy.

Ne snad že by naši mladí přátelé z Východu podporovali naši marnou snahu o socialismus s lidskou tváří (někteří možná by ji i podporovali, kdyby věděli, o co většina našich lidí v roce 1968 usilovala), spíše měli strach, že bychom se zase o něco pokusili a oni by museli zase do „války“ jako jejich otcové o (skoro) dvacet let dříve.

Já jsem je uklidňovala, že se určitě zrovna v srpnu nic nespustí, protože Čechoslováci jsou na chatách nebo u moře a revoluce se u nás vždycky dělá až po prázdninách, nejlépe někdy na podzim, když se trochu ochladí, ale není ještě taková zima, aby se muselo domů nebo do hospody. Což se splnilo i v listopadu 1989. Naděje ovšem přišla už dřív.

Někdy když jsme vyjížděli s autobusy značky Ikarus s užhorodskou nebo mukačevskou poznávací značkou z Brna poté, co tam právě skončila Velká cena, bývali naši milí hosté opět trochu v šoku. Dálnice na Prahu, která hned za Brnem má pro Ikarusy zcela neúnosné stoupání, takže ti chudáčkové v rudé barvě se sotva vlekli, byla zcela plná jezdců na silných motocyklech, fanoušků motocyklových závodů z obou německých států, kteří se po příjemně prožitém víkendu vraceli domů. Sovětští mládežníci nechápali, jak je možné, že dálnice je tak plná (haha) a hlavně jak je možné, že je tu tolik veskrze nebezpečných motorkářů ze Západu. Vzhledem k velmi pomalé jízdě autobusů jsme těch motorkářů viděli asi víc, než kdybychom jeli nějakou normální rychlostí.

Já jsem těm mým turistům, dnes by se řeklo klientům, rok 1968 nepřipomínala. Někdy mezi nimi byl dokonce i nějaký takový, který u nás po Srpnu sloužil. Před těmi jsme všichni byli na pozoru, protože nikdo nevěděl, jaké potíže můžou udělat. Sice jsem jako dítě nekomunistů nemohla studovat, co bych chtěla, ale protože mí rodiče nebyli komunisty nikdy, ani před rokem 1968, aspoň něco jsem studovat mohla. V prvním ročníku jsme sice byli se spolužáky nuceni navštívit neuvěřitelnou výstavu obrazů Lenina z nejrůznějších materiálů, ale to později už přestalo. I když, na takovou výstavu bych nikdy dobrovolně nešla a kdo z Vás viděl Vůdce světového proletariátu háčkovaného z vlny nebo provedeného jako intarzie? Přišlo nám to velmi komické, ale v té velké zemi je takovéto zobrazování Vůdce zřejmě normální, protože loni jsem v pavilonu Ruska na světové výstavě v Miláně viděla zobrazení prezidenta Putina na placatce na alkohol. A to je prý abstinent.

Odznáčky nesbírám, ale nějaké mám doma stále. Leninové sice skončili v odpadu už dávno, ale mám ještě pár odznáčků po dědovi, například k dvacátému výročí bitvy u Zborova (tam, v Haliči, poprvé vítězně bojovala v roce 1917 československá brigáda proti Rakousku) nebo odznáček Věrni zůstaneme – asi k 50 výročí vzniku Československé republiky v roce 1968 (ale to nevím jistě). Leninů je škoda, mohla to být pěkná reprezentativní sbírka – třeba by ji teď v Rusku někdo rád koupil za slušné peníze – když tam teď zase s nostalgií vzpomínají na Sovětský Svaz. A litují jeho rozpadu. Protože Rusko musí být velké, musí se pořád zvětšovat, protože jinak má strach...jako Otesánek, který napřed snědl jídlo doma, potom své rodiče a další lidi kolem. Až přišla čiperná babka s motykou, klepla Otesánka a všechny snědené osvobodila...