Nejmenší severská země

Začátkem července jsem byla v Pobaltí. Pobaltí je termín, který používáme pro tři bývalé sovětské pobaltské republiky. Ale u Baltu samozřejmě leží mnoho států. Německo, Polsko, Rusko, Dánsko, Švédsko, Finsko...Ve středověku byly tyto země spojeny obchodním spolkem, hanzou, který nějaké národy nezajímaly, důležitý byl jenom obchod. Ale hlavní silou hanzy bylo Německo, i když vlastně jako stát neexistovalo. Dnes jsou tyto země kromě Ruska také spojeny obchodním spolkem, evropskou unií, a role Německa je pořád celkem stejná.

Olympijská tribuna 1981Lenka Pokorná

Nejmenší pobaltská země se za pobaltskou nepovažuje. Estonci se považují za Seveřany, příbuzné Finů. Ale mají proti Finům jednu neoddiskutovatelnou výhodu. Není tu žádné omezení prodeje alkoholu. Takže když v pátek do Tallinnu přijedou nebo přiletí turisté z Helsinek nebo Stockholmu, cítí se svobodněji než doma. Vzdálenost mezi těmito Tallinnem a Helsinkami je asi jen 80 kilometrů a tak věřím tomu, že mnoho Seveřanů tak jezdí ne jen jeden víkend v roce. V létě je možno sedět v kavárnách, restauracích a barech celou noc a pořád je den. Takže my Středoevropané máme problém usnout, ale Seveřané si musí sluneční světlo naakumulovat na zimu, když (skoro)věčný den vystřídá věčná noc.

Před několika lety jsem byla v Helsinkách. Bylo to začátkem května, takže slunce ještě večer zapadalo. Na jednom z náměstí nedaleko centra byla zrovna prezentace nejbližšího souseda, Estonska. V rámci této akce tu prodávali také estonské lidové jídlo, tedy především klobásy se zelím. Prodej se odehrával ve stanech, ale jíst jsme museli venku, u dlouhých stolů s lavicemi pro několik lidí. Většina stolů byla aspoň částečně obsazená, tak jsme si s kamarádkou sedly ke stolu, kde už seděl nějaký celkem zasmušilý pán se sklenicí piva. Jedly jsme estonské klobásy, zelí a brambory, popíjely estonské pivo (to je ve Finsku ještě dovolené) a povídaly si. Po nějaké době na nás pán promluvil anglicky a ptal se, odkud jsme. Když jsme odpověděly, že z Prahy, byl nadšený, protože v Praze byl minulý rok. Trochu nás překvapilo jeho přesvědčení, že všichni Češi jsou veselí,optimističtí lidé, protože my si to o sobě rozhodně nemyslíme.

Nevím, co si o nás myslí Estonci. Asi celkem nic. Myslím, že je moc nezajímáme, na rozdíl od Litevců jsme přece jenom daleko a mít za sousedy bohaté Finy, kteří navíc často a rádi Estonsko navštěvují, je určitě praktické. Asi to stálo i za to, přijmout v roce 2011 euro, i proto, že Tallinn je spolu s finským Turku Evropským městem kultury a bez nutnosti měnit měnu lze očekávat více evropských návštěvníků.

Centrum Tallinnu vypadá jako opravdu středověké město. V létě, když je krásné počasí a v noci není nikdy opravdu tma, je to opravdu příjemné město. V tomto městě jsem poprvé byla u moře v pozdním podzimu. Bylo to krátce po moskevské olympiádě v roce 1980, kdy se v Tallinnu konaly jachtařské soutěže. Naše skupina bydlela v hotelu, postaveném k olympiádě, který byl určitě nejlepším hotelem, v jakém jsem do doby pádu komunismu bydlela. Bylo zataženo, deštivo, asi typický pobaltský podzim, konec října. Ale i tak jsem se vydali na procházku podél moře, které není přístupné z centra, protože staré město k moři nedosahuje, je tam obchodní přístav, ne promenáda, jako bývá většinou u jižnějších moří nebo v lázeňských městech, která vznikala ale už v době, kdy moře nebylo jen nepřítel, prostředek obživy, nebo jen dopravní cesta, ale také místo rekreace a obdivování přírody.

Od té doby uběhlo 30 let. Město se moc nezměnilo, protože i tehdy bylo krásné opravené k olympiádě a staré památky byly už tehdy tak staré, že 30 let nehraje skoro žádnou roli. Ale teď bylo veselejší. Bylo to určitě i počasím a roční dobou, ale samozřejmě i tou svobodou, kterou má Estonsko právě od 20. srpna před 20 lety.