Návštěvy v Mariánských Lázních – díl první

Mariánské Lázně jsou moje oblíbené místo. Byli jsme tu s rodiči poprvé na dovolené, když mi byly čtyři roky a potom ještě několikrát. Jezdím sem ráda dodnes, vždy jednou za pár let. Od dětství mám ráda atmosféru lázní, ten „velký svět“ v malém městě, stovky lidí z ciziny, které tu člověk potkává a kteří na rozdíl od Prahy nespěchají většinou ve skupinách po čtyřiceti za průvodcem s deštníčkem, aby stihli všechny ty památky, které je třeba si odškrtnout, ale procházejí se a v létě sedávají na lavičkách nebo v kavárnách (to i v zimě).

Hotel Krakonoš po otevření

Ta první cesta do Mariánek vedla do Zádubu, do chatek hned proti golfovému hřišti, druhému nejstaršímu v Čechách (otevřeno v roce 1905, hřiště v Karlových Varech o rok dříve) a v době naší návštěvy asi jedinému, které bylo v provozu. Tehdy nebyl ovšem naprosto žádný problém se po hřišti kdykoliv procházet s maličkými dětmi, jako jsem byla já a moje dvouletá sestřička, fotit se a válet sudy na greenech. Z pobytu v Mariánkách mám první opravdové vzpomínky. Člověk si vždycky nejvíc pamatuje to, co je spojené s nějakým hlubokým citovým hnutím. Pro čtyřletou holčičku, která se cítí jako princezna, je hrozně důležité, jak vypadá. Moje maminka byla blondýna a já jsem se taky narodila jako světlovlasá. Ale ve čtyřech letech už jsem blond nebyla. V pavilonu, kde jsme byli ubytováni, byli i jiní lidé, které si vůbec nepamatuji, kromě jedné osoby. Byla to mladá žena, která nosila, tak jak to v té době byla móda, překládaný natupírovaný blonďatý drdol. A v tu chvíli mi to došlo. Dodnes si přesně pamatuji ten hysterický záchvat, který jsem dostala, když jsem si uvědomila, že já už tedy asi blondýnka nebudu. (O odbarvování vlasů jsem samozřejmě neměla ani tušení.) Ječela jsem „Já chci být blondýnka, já chci být blondýna...“, jak už to takové malé děti umí a nechtěla jsem se nechat uklidnit. Časem mě to pochopitelně přešlo, ale pocit ukřivdění, že nejsem taková, jaká bych chtěla být, ten ve mně asi zůstal.

Druhým místem Mariánských Lázní po golfovém hřišti, které na mě zapůsobilo, byla litinová kolonáda, tehdy ještě před rekonstrukcí, ale krásná, a hlavně s různými minerálními prameny. Od dětství jsem milovala vodu přímo od pramene, doma jsme měli studnu s výbornou, dost mineralizovanou vodou. A ta minerálka v Mariánkách mi vždycky chutnala ještě víc. Dostala jsem maličký lázeňský pohárek a chodila jsem po kolonádě jako velká malá dáma a i když jsem měla krátkou sukénku, představovala jsem si sama sebe jako kněžnu v dlouhé sukni s krajkami. Rodiče nám vyprávěli o králích, spisovatelích a jiných slavných lidech, kteří sem jezdili....připadla jsem si taky důležitá.

Kolonáda byla už v dost špatném stavu a v sedmdesátých letech byla zásadně rekonstruována, v zadní části byla vybudována výstavní síň, která je bohužel dnes rozdělena na malé obchůdky a pronajata. Je to velká škoda, v 80. letech se tam konaly opravdu dobré výstavy, sama si vzpomínám na výstavu fotografií, kde jsem poprvé viděla fotky Jana Saudka, Tona Stana, Miro Župníka a Ruda Prekopa. A když jsem tam byla naposledy, v listopadu 2008, tak se tam prodávaly levné suvenýry.... Chápu, že galerie tolik nevydělává, ale myslím, že světové lázně by si zasloužily krásnou galerii. Zvláště, když od 1. července 2010 je kolonáda národní kulturní památkou. Tak zatím je aspoň galerie nástěnných maleb uvnitř kolonády. Malíř Josef Vyleťal tam vymaloval výjevy, které se podle mého názoru inspirovaly Michelangelovou malbou v Sixtinské kapli v Římě. Jsou opravdu úžasné.

Oblíbeným spisovatelem mé maminky, která měla částečně německy mluvící příbuzné a sama absolvovala německou střední školu v Brně, byl mimo jiné Johann Wolfgang Goethe, častý návštěvník tehdy úplně nových Mariánských Lázní. Maminka měla doma knihu veršů tohoto slavného muže, která obsahovala báseň Elegie z Mariánských Lázní. Tu knihu teď nemůžu najít, ale doufám, že jsem ji nevyhodila, když jsem doma dělala pořádek. V Městském muzeu v Mariánkách je granátová souprava údajně Ulriky von Levetzow, poslední a asi největší lásky tehdy už slavného a na nápadníka sedmnáctileté dívky již přece jenom starého muže, která pocházela z Třebívlic, z obce, na jejímž katastru se těžily nejkrásnější granáty v Čechách. Nechtělo se nám věřit, že dospělá dívka mohla mít tak útlá zápěstí, ale v té době byli lidé přece jen menší a štíhlejší, než dnes.

V době mé první návštěvy byl tehdejší hotel Krakonoš ještě krásná a reprezentativní stavba a připomínal své nejlepší období: Když jsem kolem šla naposledy, byl v totálně dezolátním stavu, ale začínala tam rekonstrukce, bohžel nevím, jak vypadá dnes. Přála bych si, aby jeho úžasný plesový sál zase sloužil pro všechny návštěvníky lázní, kteří by tam nahoru do výšky 800 metrů nejezdili kočáry, ale nemuseli by ani jen chodit pěšky nebo jezdit autem, ale nahoru by se dostali i kabinkovou lanovkou. Ale mám strach, že společné zábavě už odzvonilo.

Do Mariánských Lázní jsme s rodiči jezdili opakovaně a v dalších pokračováních mého blogu se pokusím vyprávět i o vzpomínkách, které mám spojené s dalšími zajímavými místy města i jeho okolí.