Národ vítězné bitvy

Všichni fanoušci fotbalu a basketbalu určitě znají klub Žalgiris Kaunas. Ale co si asi většina z nás představuje pod jménem Žalgiris? Kluby se jmenují buď podle sponzorů, nebo podle slavných hrdinů. Ale kdo nebo co je to Žalgiris? Žalgiris je vesnička, zvaná také Grunwald. A nachází se v Polsku, nejbližší mně známé město je Gdaňsk.

Jezero Galvé Lenka Pokorná

Tady se v roce 1410 odehrála jedna z největších středověkých bitev, která je u nás známá hlavně tím, že se jí jako námezdný voják účastnil Jan Žižka z Trocnova. V této bitvě vyhráli Poláci s Litevci nad Řádem německých rytířů: V bitvě se sešlo několik desítek tisíc vojáků na každé z bojujících stran. Touto bitvou byla definitivně zastavena expanze Řádu a Polsko-litevský stát se stal na několik set let velkou samostatnou říší. A Jan Žižka tu odkoukal, jak se vedou vítězné bitvy proti vojskům, které se považují za ty, které mají na své straně boží pravdu.

Asi to byla opravdu tak velká bitva s tolika účastníky, že si všechny středoevropské národy, do kterých počítám i ten litevský, na ni vzpomínají jako na svou. A tak jako Bitvu tří císařů u Slavkova u Brna ji fanoušci historických bitev každý rok znovu inscenují. Pro tyto historické hry je vhodná i doba, kdy se bitva odehrála, protože to bylo v létě, 15. července.

Litevci mají svou slavnou vítěznou bitvu. Takovou my nemáme. Nejslavnější bitvy, na které vzpomínáme, nebyly obranou našeho teritoria, ale bitvami mezi zastánci různého přesvědčení. Bitva u Lipan, bitva na Bílé hoře...A proto se naše slavné sportovní kluby jmenují Sparta, Slávia, Viktoria...

Druhé litevské hlavní město ve středověku byla dnešní vesnička Trakai. Leží mezi třemi jezery a na maličkém ostrově je starý vodní hrad. Ten byl sídlem litevských panovníků právě v době bitvy u Žalgirisu. Ale po vítězných bitvách byl opuštěn a v 19. století z něj zbývaly jen malebné ruiny. Po 1. světové válce začali hrad dostavovat, nejprve Poláci, potom Sověti a začátkem 90. let při vzniku samostatné Litvy byla stavba dokončena. Některé části, pravda, už vzhledem k nekvalitnímu použitému materiálu, hlavně cihlám, nevypadají zrovna nejlépe a rekonstrukce bude nutná, protože pevnost zdiva je jednoznačně narušena, ale celkově hrad působí úžasně.

Velkokníže Vytautas, který byl také litevským vojevůdcem v bitvě u Grunwaldu, si do tehdy ještě města Trakai přivedl z tažení na Krym exotické služebníky, skupinu Karaitů, vyznávajících víru, vycházející ze židovství a mluvících speciálním turkickým jazykem. Jejich dřevěné severské domečky stojí štítem k hlavní ulici a mají tři okénka. Je zázrak, že se takové malé etnikum udrželo v Litvě od roku 1397. V roce 1936 dokonce vznikl speciální zákon tehdejší Polské republiky č. 241, který uznává jejich „autonomii“. Zvláštní práva měli i dříve za ruské vlády. Zvláštní je, že to vždy byl maličký národ, maximálně několik desítek tisíc lidí, dnes už je jich prý jenom asi 280. A tolik měli uzákoněných práv a svobod. Ale možná to bylo právě proto, že jich bylo tak málo, takže nikdy nemohli být nikomu nebezpeční...

Litevců zase až tak málo nebylo, takže nebezpeční byli. Ale nebylo jich tolik, aby sami dokázali vzdorovat velkým národům, kterým se hodilo, že Litva leží blízko Baltského moře. Poláci, Rusové...i boj za svobodu, který v Litvě probíhal už během roku 1989 a symbolicky vrcholil živým řetězem k 50. výročí paktu Molotov – Ribbentrop 23. září 1989, který spojil všechny tři tehdy pobaltské republiky Sovětského svazu byl dramatičtější, než u nás. Jenže žít ze slavné minulosti, ať už jsou to vítězné války, nebo jiná historická vzepětí, se nedá. To platí pro Litvu i pro naši zem.