Na šikmé ploše

Dostat se na šikmou plochu může být prý docela snadné. No dostat se na nejznámější šikmou plochu na světě zase až tak snadné není. Sklon této plochy je 3,99º. Dříve, před rokem 2001 to bylo až 5,5º, ale odborníkům se podařilo naklánění zastavit, takže plocha, na kterou můžete vstoupit, je nyní sice méně šikmá, ale zase je docela pravděpodobné, že bude moci v následujících letech přijmout ještě mnoho tisíc lidí a umožnit jim opět bezpečný návrat na plochu zcela vodorovnou.

Campo dei MiracoliLenka Pokorná

Šikmá věž v italské Pise je jednou z nejznámějších světových kulturních památek. Navštěvují ji skutečně lidé z celého světa, potkala jsem tam dokonce školní zájezd z Bombaje. A samozřejmě je to i vysoce rozvinutý turistický průmyslový podnik. Dokáže uživit nejen místní obyvatele, ale i velké rodiny z afrických zemí. Nevím, odkud přišly tyto rodiny, které tu táboří u konečné stanice autobusů, vozících turisty z centrálního parkoviště k Zázračnému poli, kde se naklání slavná Šikmá věž, neboli zvonice, kterou stavěli od roku 1173 skoro dvě stě let. Jejich obchodně zdatní představitelé, statní mladí muži, se pokoušejí prodat turistům, čekajícím na odvoz, africké suvenýry, bižuterii a sošky žiraf. Podobné suvenýry se prodávají všude, asi mají jeden zdroj. Že by Čína? Ale i tak jsem přispěla, po úspěšném smlouvání jsem koupila červené korálky za cenu, která byla snad i nižší, než bych za stejný produkt dala u nás. Ale cetky, které se prodávají u oficiálních stánků uvnitř areálu, nejsou většinou kvalitnější, ale aspoň se vztahují k času a místu.

Pisa, Campo dei Miracoli, patří k místům, která musí navštívit každý návštěvník Evropy, přicházející z jiného kontinentu, tak jako Řím, Paříž nebo Londýn. Ale většina návštěvníků areálu se asi příliš nezajímá o historické souvislosti těchto světoznámých staveb. Pravda je, že pro neodborníka je i jenom historie vlastní zvonice a toho, proč se vlastně naklonila a přitom se nezřítila, docela komplikovaná. Natož historie Pisy jako důležitého přístavu. Město, které v jedenáctém a dvanáctém století ovládalo celé západní Středomoří, si mohlo dovolit postavit nádherné stavby, dóm, baptisterium a zvonici, včetně velmi originálního pohřebiště, ve kterém roste trávník na zemi, přivezené ze Svaté země. Ale později, už ve 14. století, převzali Janované místo Pisanů a řeka Arno, protékající úrodnými kraji, zanesla přístav, takže Pisa je dnes několik kilometrů od pobřeží a nánosy způsobily i naklonění slavné věže. Odtržením od moře by skončila i slavná historie Pisy jako bohatého města, nebýt šikmé věže. Určitě tato věž měla vliv i na to, že se nejslavnější pisánský rodák Galileo Galilei stal vědcem, vždyť její naklonění přímo vyzývá k přemýšlení o základních fyzikálních zákonech.

Nedaleko Pisy, jen pár kilometrů směrem do vnitrozemí, se nachází město Lucca, město, které založili už Římané v roce 180 před Kristem. Luca je krásné živé město, obklopené hradbami ze 17. století. Je plné hudby a to nejen proto, že je rodným městem Giacoma Pucciniho a Luigi Boccheriniho. Narodila se tu také Zita Bourbon-Parma, maminka včera v Kapucínské hrobce ve Vídni pohřbeného Otty Habsburského. Nejsou tu jen staré uličky a chrámy, z nichž některé jsou založené na místech starých římských staveb, jako je kostel San Giovanni nebo San Michele in Foro.

V centru, blízko náměstí, vzniklého středověkou dostavbou obytných domů do starořímského amfiteátru, jsou i nedávno opuštěné staré průmyslové budovy. Samozřejmě, takové stavby nevyhovují dnešním požadavkům ani hygienickým podmínkám na ochranu proti hluku a podobně. Ale je to škoda, každým takovým uzavřením stavby pro běžný život se město stává stále více skanzenem. V Itálii to zatím ještě nehrozilo, ale co bude, pokud skutečně dojde ke státnímu bankrotu, který teď Itálii asi hrozí, podobně jako Řecku? V celém areálu dnes funguje už jenom jedna věc – a to je podniková toaleta využívaná místním podnikatelem jako WC pro turisty.

Město Lucca je v rovině, ale také tu dost prší. Všechna podobná města, stará, s úzkými uličkami, jsou ve světě známá jednou společnou věcí – hodně se tu jezdí na kolech. A protože tu dost prší, v dešti se tu jezdí s roztaženým deštníkem. Jezdí se pomalu a opatrně, ale všichni se na starých dlažebních kostkách pohybují obratně a na rozdíl od českých, zvláště pak pražských cyklistů, jezdí v běžném městském oblečení, ne v silničních cyklistických dresech.

Tak odjel z hudební školy Luigiho Boccheriniho i student, který právě skončil svou hodinu, když začalo pršet. Poděkoval nebi za vláhu, nasedl na kolo a rozjel se do úzkých uliček. A na náměstí hrál harmonikář, a na hradbách běhali amatérští sportovci.