(N)ostalgie

Toto slovo prý původně znamenalo chorobný stesk po domově, dnes ho používáme jako výraz pro stesk po minulosti, po tom, co možná bylo dřív běžné, tehdy jsme si toho nijak necenili, ale dnes to v nás vyvolává vzpomínky na dobu, kdy jsme byli mladí a tedy dnešek byl ještě před námi.

Zlatý věk už byl. Už staré řecké báje předpokládaly, že lépe už bylo. V Bibli je popsán ráj, kde lidé žili původně, kde bylo krásně, všeho dost a bezpracně k mání. Nikdo neví, jak dlouho tam ti první lidé a zvířata žili, ale byli vyhnáni, aby museli pracovat, starat se o živobytí a množit se, včetně starosti o mláďata. Potom si lidé jako útěchu vymysleli aspoň ráj posmrtný.

V dobách mého mládí nás představitelé našeho státu přesvědčovali o tom, že ráj bude, až přijde komunismus. Dnes nám kousky ráje ukazuje některá (méně vtipná) televizní reklama. Tam je nebe pořád modré, moře teplé, nápoje studené a lidé krásní a zdraví, to vše díky službám a výrobkům, které lze koupit za peníze.

Naštěstí většina z nás chápe, že návrat domů, tedy do ráje, je nemožný. Tak trochu jako staří Řekové věříme, že byl zlatý věk, v naší zemi třeba v dobách Karla IV., kdy náš král byl také císařem, zakládal města, hrady a university nebo za Rudolfa II., který byl sběratelem umění a kuriozit a hostil astronomy, astrology a alchymisty nebo za dob první republiky.

Nostalgicky vzpomínáme na dobu našich prababiček, ze které nám zbyly jenom fotografie a možná nějaké dopisy. Vzpomínáme také na dobu, kdy nás náš děda vozil na sáňkách a na dobu, kdy jsme dostali svůj první mobilní telefon. Mnoho z nás si ještě vzpomíná, jak jsme před pětadvaceti lety vítali novou dobu.

Co bylo, bylo. Nic se nedá vrátit zpátky a měli bychom si to uvědomovat. Nostalgie je chorobná touha po něčem, co bylo. Nikdy bychom se neměli snažit vracet to, co už skončilo. Ale můžeme o tom psát, vzpomínat nebo si představovat, jaké to asi tehdy bylo.

BYLO.