Můj tatínek a osvobození Prahy

Můj tatínek byl studentem gymnázia v Libni. Byla to škola se starou historií, založená ještě před první světovou válkou a je v provozu dodnes. Můj otec byl ročník 1924 a po ukončení studia byl koncem války totálně nasazen v továrně Junkers v Loděnici u Berouna.

Generál Vlasov

Pro mě v dětství bylo osvobození Prahy jaro a šeřík, tak jak jsme to každý rok mohli vidět ve filmu Májové hvězdy. Můj tatínek to ale zažil jinak a hned poté, co se o tom mohlo mluvit, tedy na jaře 1990 sepsal své vzpomínky z osvobozování Prahy a poslal je do redakce novin. Část byla také v květnu toho roku uveřejněna. Ten rozdíl oproti filmu spočívá v tom, že můj otec a jeho kamarádi přišli bojovat o Prahu s vojskem generála Vlasova.

Podle tatínkových vzpomínek už na jaře ještě před Pražským povstáním: „Sám jsem v několika případech přišel s Vlasovci do styku. Byl jsem právě v lese nad silnicí, objevili se američtí hloubkaři, kteří tam v té době již běžně létali a ostřelovali lokomotivy. Když hloubkař (kotlář) nalétával na kolonu (jak byl pod mou úrovní, viděl jsem v otevřené kabině zubícího se černocha), vojáci na autech a vozech rozvinuli ukrajinské vlajky a kotláři odlétli“, píše můj tatínek.

Už 4. května skupina studentů pod vedením Františka Tichého, což byl železničář, odjela směrem na Zdice, kde se 5. května ráno setkali s plukovníkem Buňačenkem, který je požádal, aby je vedli na Prahu: „Teď pomůžeme my vám, potom pomůžete vy nám“. Tohle přání ukrajinského velitele se bohužel nesplnilo. Ne snad proto, že by Vlasovcům mladí odbojáři pomoci nechtěli, ale nikdo z nich netušil, a můj tatínek to netušil ani v době, kdy tyto vzpomínky psal, že o osudu Vlasovců v té době už bylo rozhodnuto. Pravda je, že v té době byli ještě spojenci Američanů, do jejichž zóny se Vlasovci chtěli dostat, Sověti a vojsko, které bylo vyzbrojeno Hitlerovským státem, i když se na konci války od Německa odvrátilo, těžko mohlo dostat ochranu před svými původními spolubojovníky. Vždyť Vlasov byl původně sovětský generál.

„Když jsme se přiblížili na úroveň ruzyňského letiště, vystartovalo odtud pozorovací letadlo „Arado“ a brzy na to několik tryskových Messerschmittů, které na nás začaly útočit hloubkovými nálety, při nichž používali kromě kulometů raketové střely, které se trhaly již nad zemí. Vojáci i my jsme opustili vozidla a rozptýlili se po polích a příkopech u silnice. Byli mrtví a ranění. Někteří byli úplně potrhaní. Na pokyn plukovníka Buňačenka se vojáci začali rozvinovat směrem k letišti. Byli velice ukáznění, silně vyzbrojení. Měli kulomety, byli ověšeni nábojovými pásy, mnozí měli i v botách (vysokých bagančatech) zastrčeny pistole. Na poli u silnice postavili polní děla a minomety a ihned začali pálit na letiště.“

Skupina s mým tatínkem pokračovala přes hospodu U bílého beránka, kde bylo opět několik lidí zraněno německým letadlem, včetně tatínkova kamaráda, který dostal střepinu do oka, na které následně oslepl do ruzyňských kasáren, kde byl umístěn prapor francouzsky mluvících příslušníků SS k letišti a do Košíř, odkud Vlasovci ostřelovali protiletadlová děla na Petříně, střílející do centra města. S Vlasovci zbytek skupiny došel až na Staroměstské náměstí.

Osmého května „večer jsme se vrátili do Košíř. To již byl klid. Ke Praze jelo několik aut s americkými vojáky k Národní radě a Vlasovci opouštěli Prahu směrem na západ. V noci opouštěli Prahu Němci a v Motole předávali těžké zbraně našim důstojníkům podle dohody s Národní radou. Časně ráno byl v Praze klid a za svítání jsme viděli z košířských kopců v dálce nad polem předzvěst sovětského osvobození Prahy, letadlo Kukuruznik.“ píše můj otec.

Osvobození Prahy bylo celoživotně největším zážitkem mého otce. V necelých jednadvaceti letech byl aktivním účastníkem osvobozování Prahy, přivedl do Prahy Vlasovce, bez jejichž zbraní by Praha trpěla určitě ještě víc. Po celou dobu více než 40 let po válce, kdy o svých zážitcích mohl mluvit jen se svými kamarády – spolubojovníky, náš tatínek nevěděl, jak Vlasovci dopadli, že všichni byli zabiti Sověty buď hned nebo dodatečně po soudech nebo i bez nich jako zrádci Sovětského svazu. Což opravdu byli. Protože přidat se ve válce ze strany vítěze na stranu poraženého je osudová chyba.