Můj spolužák z Damašku

Na fakultě, kde jsem studovala, byli kromě studentů z Československa i studenti ze spřátelených zemí, konkrétně Ghany a Sýrie. A na spolužáka, který pocházel ze Sýrie, si právě teď vzpomínám, když sleduji informace o tom, co se v této zemi děje. Jenže z Egypta nebo Libye byla spousta informací, Egypt byl velmi přístupný, protože je to země otevřená turistům a Libyi všichni potřebují kvůli ropě, ale Sýrie?

Václavské nám. srpen 1989Lenka Pokorná

Když jsem studovala, byl prezidentem Sýrie Háfiz Asad. Háfíz prý znamená znalec Koránu, tedy osoba, která umí celý Korán nazpaměť. Já jsem tento spis nečetla, i když jsem jednu dobu měla snahu se s ním seznámit. Koupila jsem si český překlad, ale nějak jsem se k tomu nedostala, a knihu jsem už zase poslala dál. K nám do prvního ročníku nastoupili Syřané dva (a čtyři občané Ghany), ale jen jeden se dostal až k promoci. Druhý a také tři Ghaňané nedokončili první ročník a museli se vrátit do vlasti. Což podle našich informací udělal jen Háfízův „poddaný“, Ghaňané odjeli do Západního Německa a živili se dovozem západního zboží do Česka.

S Khaledem byla legrace. Naučil se pěkně česky a protože jako asi většina Arabů byl velmi řečný, neměl žádné problémy s komunikací. Ač občan víceméně socialistického státu, choval se jako odpovědný student, před každou zkouškou se modlil k Alláhovi aby byl úspěšný, což se mu dařilo přiměřeně. Nebyl žádný fanatik, aspoň se tak tehdy rozhodně nechoval a za úspěšné zdolání studia byl ochoten žádat libovolného přímluvce, zdaleka ne jen muslimského Boha. Po promoci odjel do Damašku, protože tak jako moji čeští spolužáci, musel absolvovat základní vojenskou službu, která měla trvat asi dva nebo tři roky. Ale protože byl nepochybně z dobré rodiny věrné Háfízovi a jeho bratr byl dokonce diplomat, věřím tomu, že vojnu měl lehkou.

Po několika letech jsem se s ním docela náhodou potkala. Bylo to odpoledne v pondělí 16. ledna 1989. Taková náhoda! Ne, nebyla jsem na Václavském náměstí pokládat květy k pomníku svatého Václava, jako několik disidentů včetně Václava Havla k dvacátému výročí upálení Jana Palacha. Prostě jsem jenom přecházela Václavské náměstí od Jindřišské směrem ke stanici trasy metra B Můstek. Na náměstí někde dole u cukrárny stál můj Syrský spolužák, tak jsme se pozdravili, sdělil mi, že v Praze studuje postgraduál a že jde nahoru ke koni. Dole jsme v tu chvíli netušili, co se nahoře děje. Rozloučili jsme se a najednou shora dolů přijížděla vodní děla a běželi příslušníci Veřejné bezpečnosti s obušky. Proudy vody stříkaly dopředu i do stran, takže všichni se snažili schovat, protože kdo by si přál být pokropen vodou v lednu! Pak začali příslušníci házet bombičky se slzným plynem, takže bylo nutné se schovat. Vzala jsem za ruku nějakou starou paní a schovaly jsme se dole na pěší zóně za těžké dveře jednoho z domů. Ještě jsem viděla uniformovaného příslušníka, jak bil po zádech obuškem mladíka v bílé prošívané bundě.

Je mi jasné, že tenhle zásah proti pokojným, docela jistě nic nedemonstrujícím a určitě neozbrojeným a zcela nezúčastněným občanům Československa se nedá srovnávat s tím, co se teď děje v Sýrii. Reálně moc nevíme, co se tam děje, protože tam snad ani nejsou zahraniční novináři a ti místní asi zatím nemůžou dávat zprávy ven. A také nevím, co bylo dál s mým syrským spolužákem. Jestli se vrátil domů, žije v Damašku a má osm dětí, tak některé z nich by už mohly být dost velké, aby se třeba zúčastňovaly toho, co se tam teď děje. Jejich otec viděl začátek změn u nás a ví, že změna je možná. Přála bych si, aby se jim to povedlo. I když můj spolužák, jako inženýr s titulem ze socialistického Československa, asi patří k establishmentu, je jak ho znám velmi přizpůsobivý a pokud se vláda v Sýrii změní, dokáže se přizpůsobit.

Nevím, jak se v té zemi žilo, i když bych se mohla zeptat. Jedna z mých spolužaček ze základní školy otěhotněla s jedním mým starším spolužákem z fakulty a po dokončení jeho studií se za něj provdala (studenti se ženit nemohli a vůbec souhlas se sňatkem s cizinkou asi nebylo snadné získat) a odjela za ním do Damašku. Po několika letech ho ale opustila a rozvedla se a už dlouho žije se synem v Praze. Další můj spolužák tam pracoval na velvyslanectví. Ale člověk se na takové věci ptá jenom tehdy, když je nějaký konkrétní důvod. A jako turistka jsem tam také nebyla, i když jsem o tom už uvažovala. Snad to bude v budoucnu ještě možné a případné změny nebudou vůči turistům nepřátelské.

V Sýrii byl prý od roku 1962 až do letošního roku vyjímečný stav. To znamená že můj spolužák i jiní syrští studenti v Československu přišli vlastně z větší nesvobody do menší. To jsme jako studenti vůbec nevěděli. Nediskutovali jsme o politice. V sedmdesátých a osmdesátých letech politika mládež moc nezajímala. Taky se u nás celkem žádná nedělala. Na mě měl skutečně vliv až ten popisovaný zážitek z 16.ledna 1989. Jak mi druhý den řekl můj tehdejší kolega: „Tebe museli praštit do hlavy, aby se ti rozsvítilo.“ Něco pravdy na tom bylo, nebyla jsem ale jediná. I naše následovníky v arabských zemích musel někdo praštit do hlavy. Jenže otázka je, jestli se nám rozsvítilo, nebo trpíme následky otřesu mozku. I když po loňských volbách to vypadalo, že už jsme se zotavili. Ale nikdy není vyhráno navždycky.