Malý bílý majáček

Byl vysoký asi dvacet centimetrů, byl vyroben ze dřeva a měl na sobě dva červené pruhy. Stál na plastové krajkové dečce, jakých soudruzi z NDR za léta vyrobili miliony a asi je stále vyrábí. Před majáčkem na talíři Currywurst, párek politý kari omáčkou, jakou uměli vyrobit právě jen ve východním Německu.

Křídový útesLenka Pokorná

Pro mě je plastová dečka a kari omáčka vzpomínkou na moje dětství a mládí, protože NDR (pro mladé, kteří se v dějepisu nedostali k období po druhé světové válce – Německá demokratická republika, existující v letech 1949 – 1990 na území dnešních spolkových zemí Meklenbursko – Přední Pomořansko, Braniborsko, Sasko, Sasko- Anhaltsko a Durynsko) bylo první cizí zemí, kterou jsem navštívila. Takže chápu ty východní Němce, kteří trpí ostalgií, protože to prostě bylo jejich mládí, které by člověk někdy rád vrátil, třeba jenom proto, aby mohl opravit některé chyby, které by s dnešním rozumem už neudělal.

U Baltského moře v tehdejší NDR jsem byla mnohokrát, poprvé jako studentka druhého ročníku gymnázia na výměnném pobytu s Klement-Gottwald Oberschule v Berlíně – Treptowě, kdy nás naši hostitelé vzali vlakem do Warnemünde a já jsem tak poprvé viděla moře a opravdové historické mořské lázně, jakých mnoho není. Vždy jsem měla štěstí na pěkné počasí, slunečno a někdy i teplo. Ale od roku 1990 jsem u Baltu nebyla. Proč jezdit ke studenému moři, když je tolik možností jezdit k teplému...

Ale chtěla jsem se podívat, jak to u našich bývalých soudruhů dnes vypadá, a tak jsem se přihlásila na čtyřdenní zájezd a jela jsem. Autobus nebyl plný, bylo nás jenom asi třicet, samí pamětníci. Ale nikdo neměl za sebou historii tolika cest, jako já, bývalá průvodkyně CKM (Cestovní kancelář mládeže) v jazyce německém. Ale i já jsem se těšila na Rujanu a k meklenburským jezerům, kde jsem nikdy nebyla.

Když jsem byla naposledy v Německé demokratické republice, bylo to v květnu 1990, bylo to jen pár dnů před tím, než byla zavedena měnová unie mezi NDR a NSR. 3. října potom došlo ke sjednocení obou států. Protože jsem v následujících letech pracovala ve firmě, která do Německa dodávala stavební dodávky a dělníky, vím, že do bývalých východních zemí plynuly velké částky. Z Hitlerovy dálnice do Berlína, po které jsme se na cestách něco nadrncali (pro mladší – asi tak podobně se dnes drncá po dálnici D1 Praha – Brno), se stala normální průjezdná cesta a opravilo se mnoho staveb, do kterých za dob NDR nikdo neinvestoval ani korunu.

Jenže peníze jsou krásná věc, ale ke štěstí nestačí. A i když vám opraví dům, velkou radost vám to neudělá, když zároveň zavřou továrnu, ve které jste pracovali dvacet let, protože znečišťovala vodu i vzduch, ale novou nepostavili, protože Čechům můžou platit méně a vám už je čtyřicet pět a na Západě o vás nikdo nestojí. A tu zotavovnu, do které jste každý rok jezdili na Rujanu taky zavřou, protože ji museli vrátit restituentům, ale ti nic takového provozovat nechtějí a radši shánějí investora, který by z toho udělal pětihvězdičkový hotel. Toho nedávno našli, ale jen na desetinovou kapacitu, protože jeden pokoj je desetkrát dražší, než ten pokoj ve zotavovně a tak se najde jen desetina lidí, kteří si to můžou dovolit.

Takže na Balt jezdíte párkrát z rok na výlet a ne na tři neděle jako dřív a radši jedete na týden do Řecka, protože tam je to za polovic a ještě je tam  teplo a nefouká tam, jako foukávalo v Kühlungsbornu. Češi, kteří na Balt jezdívali rádi, protože tam bývávalo levně, dalo se tam nakoupit to, co v Československu nebylo (jenom si člověk musel dát pozor při návratu na hranicích, protože nic z toho, co si koupili, se nesmělo vyvážet), byly tam pláže FKK (pro nepamětníky – pláže pro naturisty, tedy  koupání bez plavek), už na Balt nejezdí vůbec, protože je tam draho jako na Kanárech (nebo dráž), fouká tam, voda je studená a FKK už je nezajímá, protože se konečně dají sehnat plavky, ve kterých vypadáme lépe, než bez nich.

Soudruzi z Německa si teď už po třetí zvolili Mámu Angelu, rodačku od Baltu, bývalou občanku NDR, s polskými a východopruskými kořeny. Chtějí klid, péči a stabilitu, politiky, které znají a pokud možno co nejméně skandálů, které byly v posledním volebním období spojeny s několika politiky (muži). My to teď máme do voleb taky za pár.

Už nechci žádného ministerského předsedu, který si najde v práci milenku a jeho chtíč ho donutí k odstoupení! Hledejte ženu, která se bude k občanům státu chovat jako k malým dětem, kterým je potřeba pomoci, aby vyrostly, kterým je potřeba dát najíst a ohlídat je, aby si moc neubližovaly, ale nechat jim dost svobody, aby se mohly rozvíjet a stali se z nich dospělí samostatní lidé, kteří už se budou umět postarat sami o sebe a o ty, kteří to nutně potřebují.

Na Baltu je řada majáků, které v noci svítí a ukazují, kam lodě nemají plout, protože by tam narazily na útes. Varují kapitány lodí všech velikostí před ztroskotáním, ale nijak je nenutí plout jinam ani jim v havárii nebrání. Kdo chce loď rozbít, ten má tu možnost. I když nemáme moře, nějaké ty majáky bychom potřebovali. Aspoň malé.