Deštivý Janov není tedy tou známou místní částí Litvínova, známou pochody, organizovanými extremisty proti části místního obyvatelstva panelákového sídliště. I když i tato kdysi vesnice má několik set let dlouhou a komplikovanou historii a také jsem ji před nějakou dobou několikrát navštívila, chci psát o italském městě, známém jako místo narození Kryštofa Kolumba a důležité přístavní město západního Středomoří.
Chůze v deštiLenka Pokorná
Ten italský Janov je rozhodně starší, asi tak o dva tisíce let. Má krásnou polohu ve svazích nad mořem, spoustu historických památek z různých dob a galerie, úplně nové metro a velké mořské akvárium. Je to město, kde v dobách největší slávy přístavu vznikaly banky, potřebné na financování obchodních cest, např. Banka svatého Jiří z roku 1407. Asi 600 000 obyvatel města si zvolilo za starostu ženu, paní Martu Vincenzi. U nás nemají ženu-starostku obvykle ani okresní města. Ale i paní starostka Janova je první ženou v historii v této funkci.
Místní obyvatele kupodivu ani trvalý déšť nevyvádí z míry. V Ligurii prý prší docela dost, asi nejvíce z celé Itálie a skoro dvakrát víc než u nás, asi 1300 mm za rok. A pouliční prodejci v Janově, obvykle černé pleti, jsou velmi přizpůsobiví. Když prší, stojí deštník na tyči 10 EUR, když neprší, je za tři. Takhle jsem si před pěti lety koupila v Římě před Vatikánem od Pákistánce červený skládací deštník. Bylo to za náhlé bouřky s krupobitím a také stál 10 EUR. Tento deštník mě sice v průběhu let už opustil, ale do Ligurie jsem jela připravena na deštivé počasí, protože na rozdíl od minulých dob před cestami sleduji předpovědi počasí na internetu, takže mě už nic jen tak nepřekvapí. Možná je to skoro škoda.
Chodit po živém městě, kde je spousta úřadů a bank ve starých historických budovách, jak je to většinou právě v Itálii, je příjemné. Tedy aspoň pro mě, protože i když mě historie zajímá, nelíbí se mi, když jsou města opuštěna normálním životem a přetvořena na muzea. Ulice zvaná historicky Strada Nuova (nově Via Garibaldi) je zapsána v seznamu UNESCO. Na této ulici se nacházejí úžasné renesanční paláce, v nichž jsou banky, galerie a radnice města.
V Janově jsem byla už podruhé. Poprvé to bylo před dvanácti lety, v roce 1999. Tehdy se Janov připravoval na rok 2004, kdy byl evropským městem kultury. Z města samého si už moc nepamatuji, ale co nezapomenu, dokud mě nesklátí přítel Alzheimer, to je narození tuleního mláděte ve zdejším akváriu. Tuleni jsou hned na začátku prohlídky a když naše skupinka procházela kolem jejich nádrže, byla tu kamera a dvě dívky, které sledovali tulenici, plavající velkou rychlostí z jedné strany na druhou. Na skle visela cedulka, že se čeká narození mláděte. Nevěděli jsme, jak to může dlouho trvat, ale já jsem se po chvíli vrátila a zrovna se to stalo. Z aerodynamického těla matky vyklouzlo stejně aerodynamické tělíčko tuleního miminka, matka ho vzala do tlapek a vynesla na břeh, aby se mohlo nadechnout. Když jsme se večer vrátili do hotelu, na místní televizní stanici už ho ukazovali. Byl to tulení chlapeček, už se poprvé napil a dnes po dvanácti letech možná patří ke zkušeným obyvatelům nádrže. Při letošní návštěvě Janova jsem se na něj šla samozřejmě podívat, ale jak se dalo čekat, nepoznala jsem ho. A delfíni, kteří byli vždy oblíbenými obyvateli nádrží, nebyli tentokrát vůbec zvědaví na lidi a tak se schovali do bazénu, do kterého lidé nevidí.
Ale i ostatní obyvatelé akvária jsou krásní, i když jsou většinou podstatně menší. Zkrátka, památky i nové stavby Janova jsou pozoruhodné. Ale život je přece jenom zajímavější, a to ať náš, tak i život ostatních obyvatel naší planety. I těch co radši žijí ve vodě.
