Kde začíná čas

Včera byla celý den mlha, a tak i když nemám cukrovku ani potlučené koleno jako náš momentální pan prezident, zůstala jsem doma u televize a detektivky a veřejnou oslavu 17. listopadu jsem nechala na studentech, kterým to výročí nejvíc patří, protože oni ještě určitě něco změní a pak taky bývalým politikům, kteří jsou zvyklí se v ten den nechat vidět na veřejných, ale ti už nezmění nic.

Canary Wharf 1995Lenka Pokorná

Tehdy 17. listopadu 1989 pro mnoho lidí u nás začal konečně zase běžet čas. Takže těch 24 let dost uteklo. Tenkrát jsme nutně potřebovali změnu, ale dneska ji chceme už zase. Tenkrát se už od léta děly věci v celé střední Evropě, ale dneska máme Evropskou unii a změny jsou zakázané. Tak jako byly zakázané těch 40 let po Únoru. Máme spoustu dobře placených úředníků (samozřejmě hlavně v Bruselu), kteří za ty platy vymýšlejí regulace všeho a myslí, že tím přispějí k dobru našich evropských spoluobčanů. Jenže čím větší regulace, tím menší kreativita a protože lidstvo je tím čím je díky kreativitě, blíží se podle mě (a nejen podle mě) konec civilizace. Vzbouříme se proti zákazu žárovek a silnějších vysavačů tak jako jsme se bouřili proti regulaci cestování do ciziny před rokem 1989. Nevím kdy to nastane, ale jednou to přijde.

První poledník v Greenwichi byl umístěn právě tam, protože tam se definuje poledne a půlnoc, kdy začíná nové datum, je uprostřed Tichého oceánu. Tam na kopci v Londýně jsou světové hodiny, poledník vyznačený jako čára na zemi i bod. Umístění tohoto poledníku, o kterém se rozhodlo v roce 1884 na konferenci ve Washingtonu, sjednotilo čas ve všech státech, i když někde byl přijat později a někde zůstal ještě do dnes paralelní čas. Takže když je v Londýně poledne, je u nás už jedna hodina po obědě.

Když jsem byla v Londýně poprvé v roce 1995, byl Greenwichský park stejný jako dnes. Stála tu historická observatoř, postavená v 17. století, budovy námořní školy i muzea. Dole u Temže vedle tunelu pro pěší pod Temží, který vypadá skoro stejně jako ten v Praze mezi Karlínem a Žižkovem stála ještě původní loď Cutty Sark a vedle ní tehdy ještě parkovaly originální staré škodovky s volantem vpravo.

Ale změnilo se od té doby hodně. Hned za Temží, když člověk projde tunelem, začíná největší hnízdo výškových budov, kde sídlí spousta úředníků v různých kancelářských budovách i v drahých bytových domech. Tehdy tam stála nejvyšší budova v Evropě, Canary Wharf. I když je to překvapivé, developerem této budovy není rodilý Angličan, ale rodilý Rumun George Iacobesu, narozený 9. listopadu 1945. Ta budova už dnes není nejvyšší, ta nová nejvyšší stojí blíže centru a ještě není úplně dokončená.

V Londýně sice jsou o hodinu zpět, ale jinak tam žádné opoždění nelze pozorovat. Hrdinou města nejsou jen bankéři, kteří sedí od devíti ráno do večera ve výškových budovách, které stále přibývají a jeřáby je vidět v centru i na okraji, ale teď jim dokonce má být postaven nový bytový dům, vysoký 74 pater, o 7 metrů vyšší, než bývalá nejvyšší budova Evropy.

Výškové budovy vypadají krásně na fotkách, ale bydlet bych tam nechtěla. Pohled na historické budovy v Greenwichském parku s pozadím plným mrakodrapů vypadá zajímavě. Ale budovy nejsou využité a úvěry by se měly splácet. Pokud se nesplácí, přijde výprodej...a nová krize?