Jsem založením anarchistka

Zdědila jsem to po tatínkovi. Tomu bylo dvacet jedna, když skončila druhá světová válka a jeho idealismus. Můj idealismus skončil v poměrně raném dětství, v roce 1968. Potom se sice na chvíli vrátil v listopadu roku 1989, ale nevydržel mi. Jsem pro demokracii a chodím k volbám. A protože už od dětství vím, že jít do politiky neznamená pro většinu lidí chtít zadarmo sloužit lidem, ale získat co největší moc, nedělám si iluze o žádné vládě žádného státu.

Bájné zvíře - jednorožecLenka Pokorná

Ale každý stát jako i každá organizace či firma nějakého správce potřebuje. A je určitě lepší, když jsou jasná pravidla, jak stát jako velkou firmu řídit. Určitě je lepší, když tato pravidla a lidé, kteří je stanoví a ti další, kteří je potom realizují, jsou co nejméně ovlivňováni emocemi, protože emoce a ideologie brání racionálnímu uvažování.

Proto mám slabost pro pana Schwarzenberga, protože ten ví, jaký je svět a šlechtické rody jsou v řízení lidí jako firem zkušené, protože v této činnosti mají několik set let praxe, což my ostatní nemáme. Proto jsem fandila panu Bártovi, který také chtěl své ministerstvo jako část státu řídit na základě stejných pravidel, jako se řídí firma. A to se mu nevyplatilo. Otevřeně už dříve ve své firmě nastolil strategii, kterou jiní používají asi účinněji, ale méně sofistikovaně. A jeho spolupracovníci a členové strany, za kterou vystupoval, dělali potíže. Dělali potíže hlavně rozrušováním zavedených vazeb, pro které většina lidí do politiky vstupuje, tedy vazeb na získávání veřejných peněz. Tedy na získávání peněz, které stát bere každému pracujícímu člověku a má je využívat ve prospěch všech. Ale když se dobře udělá neveřejný systém, peníze se snadno přerozdělují jinam.

Určitě naše republika není jediná, kde se to děje. Ale nám to ještě vadí. Ve spoustě zemí se získávání veřejných peněz pro soukromé účely na základě kontaktů spojených se všimným pro úředníka považuje za normální. Ale my jsme v této věci nováčci. Ale dvacet let práce na tomto poli vytvořilo husté sítě, které teď začal někdo narušovat. Metody, jak se zbavit nepohodlného narušitele jsou pořád stejné. Zajímalo by mě, kdo je tím manažerem řízení afér, odstraňujících nepohodlné. Před časem podobně jako Vít Bárta dopadl jeden z bývalých předsedů vlády. A možná ne jen jeden, i když tomu jednomu jsem to nepřála.

Bratr mého dědečka byl nucen za první světové války narukovat na frontu už v sedmnácti letech. Učil se ve Vídni na ševce, ale už nikdy tu práci nedělal. Po válce se stal členem Hradní stáže prezidenta Masaryka. Strýček byl krásný muž, velmi reprezentativní, „parádní voják“. Tehdy se také politika asi dělala dost nestandardně. Byla spousta politických stran, poměrné zastoupení, takže v parlamentě seděli všichni. A hádali se asi dost divoce, tak jako naši zastupitelé i teď. To je ta demokracie. A na hradě u presidenta Masaryka se scházeli intelektuálové a dělali politiku.

V USA také mají demokracii. Poměrně demokraticky zvolí jednou za pět let presidenta a ten si potom pozve své „intelektuály“ a dělá politiku. A v Senátu a v Kongresu se hádají zastupitelé, ale na Politiku to moc velký vliv nemá. Nemyslím, že je to ideální, ale asi by se mi u nás americký způsob líbil víc.

Jsem anarchistka. Každou vládu považuji za špatnou. K anarchii měl sklony i můj otec a děda dokonce dal výpověď v první české Továrně na letadla Letov, ve které pracoval od roku 1919, když po vítězství agrární strany ve volbách v roce 1929 po něm chtěli (továrna patřila státu), aby do této strany vstoupil a vrátil se až po osmi letech, kdy už ho do politiky nikdo nenutil.

Myslím, že je na čase vymyslet jiný způsob vedení státního aparátu, než je politika, tak jak ji známe. Nebude to snadné a odpor bude velký. Ale prosím, kdo si troufáte, jděte do toho.