Jsem prostý volič...

a chodím volit pravidelně. Vyrazila jsem i o těchto volbách. Ne snad že bych od jakýchkoliv voleb čekala něco zvlášť pozitivního. Obecně nemám na ty, co se politikou živí, zvlášť pozitivní názor. Je jich zbytečně moc, tahají nám peníze z kapes a co nám za to dávají? Zákony, které se hodí hlavně jim a jejich kamarádům. Spousta z nich po krátké době v politice zapomíná, co si myslí ostatní lidé, kteří v politice nejsou. Někteří z politiků, kteří například sedí v parlamentu už od školy, možná ani nikdy se svými skutečnými voliči nemluvili, natož s voliči ostatních stran, nebo opravdové voliče  dokonce ani neviděli.

Volební plakátyLenka Pokorná

To odtržení od reality udělalo z ODS malou stranu, když si její bývalý předseda a jeho tehdejší milenka mysleli, že můžou všechno a nikdo se nic nedozví. Nedostatek jiné než politické zkušenosti škodí i pánům „předsedům“ ČSSD. Ale kdo chce jít do politiky kromě naivní mládeže, lidí, kteří by rádi něco změnili, protože osobně doplácejí na některé zákony a těch, kteří berou politiku jako prostě práci? Ještě jsou to ti, kteří vstup do politiky berou jako příležitost nějak více se podílet na čerpání peněz, které nejsou oficiálně určeny na to, aby si je někdo strčil do kapsy.

A to se u nás v posledních letech nepochybně dařilo mnoha lidem v politice. Původně to věděli jen zasvěcení, později už kde kdo. Ale u nás se nakonec vždycky všechno rozkecá a tak teď to tuší už většina obyvatel. A proto je teď ODS malá strana a ČSSD, která měla to štěstí, že v posledních letech nebyla u vlády, je jen trochu větší, ale taky se dost zmenšuje, na čemž se intenzivně podílí i její místopředseda, případně jeden z jejích bývalých předsedů, dnes už opět ve významné funkci, byť i přes dlouhý odpočinek v přírodě nikoliv ve výborné fyzické či psychické kondici (takže ani příroda není zárukou zdraví!).

Takže volíme strany nové, nebo aspoň novější a pokud možno takové, jejichž předsedové jsou za vodou. Potom jsou tu také malé strany, které si zakládají někteří zvláštní lidé, kterým je celkem jedno, pod jakými hesly se zviditelní. To ale funguje dost omezeně. Taky tu máme strany s historicky známým programem, pro který v Česku není moc voličů, protože nejsme země nábožensky aktivní a ani naše životní prostředí nás moc nevzrušuje.

Zapomněla jsem na komunisty. Většina z nás si myslela, že ti prostě vymřou, protože většina upřímně věřících členů, kteří u nich zůstanou, budou jen senioři a těch by za čtyřiadvacet let od Listopadu muselo ubýt podstatně. Ale ve volbách mají pořád kolem 15%. Nenapadlo by mě, že jim přibývají mladí příznivci, ale očividně jim zůstala spousta těch, kteří u nich byli před rokem 1989 a tehdy se prostě právě hlavně z důvodu členství v KSČ měli lépe než ostatní. A někteří o tu výhodu přišli, nedokázali se přizpůsobit a stále vzpomínají a volí podle svého srdce. Ale dnes je jim třeba jenom padesát, do „strany“ vstoupili ve dvaceti, doufali v zářnou kariéru a ono Listopad...

Takže nevím, jaká bude vláda po těchto volbách, ale myslím, že se musíme hlavně snažit, aby nám to mohlo být jedno. Abychom se mohli smát, co to tam ti snaživci zase dělají. Protože většina z nich  dlouho žila ve vlastním světě a je otázka, jestli je tyto volby vrátí zase na zem.

Nerada bych se vrátila do doby, kdy po Václavském náměstí chodila „ozbrojená moc dělnické třídy“ (fotka je z roku 1989), kdy jsme slavili „novými tvůrčími činy výročí Vítězného února“ nebo jsme jako ideál vzývali „socialistické zřízení“. Ale také nejsem ráda, že náš demokraticky lidem zvolený prezident je zlý člověk, který se rozhodl pomstít každému, kdo se na něj křivě podívá a nezajímá ho, že tím škodí i jiným lidem. A také sobě. Ale nevím, co s tím...