Jižní Čechy týden před volbami

U nás se letos volby nekonaly. Nijak zvlášť mi to nevadilo, ale na druhou stranu určitě bych se srovnala i se situací, že bych měla možnost ovlivnit složení našeho zastupitelstva, neboť to stávající ve mně žádné nadšení nevzbuzuje

Někteří lidé v jižních Čechách letos k volbám šli. Z těch co měli tu šanci přišlo 36,31%, což není až tak málo. Těm ostatním je buď jedno, kdo je zastupuje, protože jsou zcela samostatní, nebo prostě jenom radši nadávají na všechny a nechtějí při tom mít žádné výčitky svědomí, že třeba volili někoho, kdo je potom zklamal. S tím se ale nedá nic dělat a rozhodně by měli volit ti lidé, kteří se umějí rozhodnout a ne povinně všichni, jak navrhuje pan prezident.

Část mých předků pocházela z jižních Čech. Nebyli to sedláci ani bohatí měšťané, ale obyčejní lidé. Jeden z mých pradědečků, který pocházel ze Soběslavi, se jmenoval Václav, ale nejen proto jsem vyrazila do tohoto kraje jeden den po svátku Svatého Václava. Ten druhý důvod byl, že v Soběslavi máme hrob, ale už žádné příbuzné, takže starost o hrob je na mě (ale moc tomu tedy nedám). Hrob je naštěstí z kvalitní žuly, takže vydrží nepřízeň počasí a ukrást tam není co. Tedy až na netřesky v keramické misce, které od mé poslední návštěvy beze zbytku zmizely.

Jela jsem vlakem do Veselí nad Lužnicí, kde velkou část života prožil jeden z bratrů mé babičky, podívala jsem se do tamního muzea. Město je malé, ale slavné. Podle wikipedie tu vyrostl známý bývalý senátor za ČSSD Jan Mládek (pokud vím, nejsme nijak příbuzní). V Dráchově, což je vesnička mezi Soběslaví a Veselím, prý tento stále ještě ministr a bývalý člen KSČ dosud bydlí. Nebo je tu aspoň trvale hlášen. Prý odtud pocházel taky ideový vzor Járy Cimrmana. V této vesničce, o které nám vykládala naše babička, jsem nikdy nebyla, ale tak třeba příště.

Můj pradědeček Václav byl železničář, Jihočeši a železničáři říkají vechtr, ale u nás doma se říkalo, že pracoval na strážním domku. Své syny poslal na Učitelský ústav, který byl v Soběslavi a dceru na Odbornou školu pro ženská povolání do Českých Budějovic. Jako vechtr c. a k. Dráhy císaře Františka Josefa měl i pro rodinu režijní jízdenku. Pradědečka nepamatuji, umřel už začátkem roku 1919. Tři jeho synové umřeli už několik let před mým narozením, ten nejmladší, z Veselí, až v mém dětství, ale nepamatuji si, že bych ho někdy viděla. Nejvyššího věku ze sourozenců se dožila moje babička, která ale na rozdíl od svých bratrů nemusela rukovat do 1. světové války.

V těch letech, kdy žil můj pradědeček, se také konaly volby, ale volební právo pro všechny, tedy i pro ženy, bylo uzákoněno až po jeho smrti. Nevím, jestli byl někdy volit, možná se jako státní zaměstnanec obával, aby mu někdo nevytýkal, že by měl být nejen nestraník, ale i nestranný. Dnes k volbám chodí ti, kteří mají pocit, že by měli. V posledních letech si prý mnoho lidí myslí, že nemůžou volbami nic ovlivnit, nebo dokonce že nemají vliv vůbec na nic.

Ale je jisté, že při těchto volbách ti co přišli, něco rozhodně ovlivnili.