Jazyková příručka z roku 1944

Před sedmdesáti lety se v Normandii, na písečných plážích průlivu La Manche, vylodila spojenecká vojska a za velkých ztrát se jala dobývat Evropu od západu. Ve stejném roce 1944 vydalo vydavatelství v německém Lipsku malý obrázkový slovníček, sešit 1 „deutsch, russisch, ukrainisch“ v ceně 50 pfeniků. Byl určen pro vítězné německé vojáky v zemích, které na Východě obsadili a za pomoci slovníčku se měli domlouvat s místním obyvatelstvem.

Slovníček pro vojáky

Netuším, jestli šlo o první vydání takové jazykové příručky, která se v takovém případě dosti opozdila. Možná se celý průběh války velmi urychlil proti předpokladům (Blitzkrieg se asi na jazykovědce nevztahoval), nebo jazykovědci prostě jenom nestíhali postup generálů, nebo jim bylo řečeno, že s obyvateli mluvícími rusky a ukrajinsky bude třeba mluvit až později, po konečném vítězství, ke kterému ale nedošlo.

Slovníček, kromě poslední tabule, která je o zdravotnickém centru, tedy přesně přeloženo asi o obvazišti, ukazuje ale jen věci z běžného života. Většina nutných slovíček pro hrdinného německého vojáka zobrazuje stromy (jsou tu i palmy a cypřiše), divoká zvířata (taky velbloudy a opice), domácí zvířata, selské usedlosti a přístavy, domy a domácí vybavení. Místní občané vypadají jak z obrazů konce 19. století, jaké je možno vidět v Petrohradě v Ruském muzeu nebo v Moskvě v Treťjakovské galerii.

Hrdinný německý voják si asi s místním obyvatelem nikde moc nepohovořil a to nejen proto, že když dostal slovníček, bylo už dost pozdě na konverzaci. V dnešní válce na východní Ukrajině se mluví pořád. Nevím, jestli spolu mluví vojáci, kteří tam stojí proti sobě, jak spolu prý někdy mluvili protivníci za první války. Na místě samém se nepochybně mluví jen rusky, a to z obou stran, protože jistě i západní Ukrajinci mluví tak nějak rusky, když je potřeba. Každý další jazyk, kterým se člověk aspoň trochu domluví, mu pomůže v chápání světa. Navrhuji pro všechny státy stejný systém, jaký byl u nás v dobách Československa. A nemyslím si, že tím druhým jazykem, který by měl být v jednotlivých zemích „volně k dispozici“ by musela být angličtina, tu stačí vyučovat ve škole, ale spíš některý jazyk nejbližšího souseda. My, co jsme v Československu vyrostli, jsme tak dostali jeden jazyk zadarmo, tak jako to měli naši předkové před více než sto lety s němčinou, kterou já jsem se musela už pracně učit.

Chytněte se za nos, hoši (a pusťte k tomu také nás děvčata). V dřívějších dobách bylo normální, že se děti učily více jazyků, ve starověku třeba řecky vedle rodné latiny, latinsky vedle aramejštiny, francouzsky vedle němčiny a naopak, německy vedle češtiny, v lepších rodinách bylo normální jazyků ještě více. Všichni lidé v Evropě se dokázali domluvit. Neznamenalo to, že by se vždycky domluvili a že by spolu neválčili (všichni nepochybně znáte pohádku Šíleně smutná princezna), ale aspoň trochu lépe chápali, jak ti druzí myslí.

Dneska každý mluví jen tím svým jazykem a možná trochu anglicky. Takže i když bychom díky internetu mohli znát myšlení druhých lépe, není tomu tak. Ještě že si všichni pořád vyměňujeme ty fotky... Škoda, že to jsou většinou samé „selfie“