Jak vypadáme a co jíme

Po vánocích jsem byla v Uměleckoprůmyslovém muzeu na výstavě Pražské módní salony 1900 – 1948. Šatičky jsou tam samozřejmě úžasné, hlavně ty z doby mezi oběma válkami. A stejně úžasné je i to, že se vůbec dochovaly, protože staré šaty, které vyjdou z módy, se většinou vyhodí. Ale nejúžasnější je ten rozdíl nejen mezi šaty z doby před první světovou válkou a po ní.

břicho

Mně nejvíc zaujal rozdíl mezi rozměry dam, které si šaty nechaly šít. Protože rozdíl je podstatný. Dámy z doby kolem roku 1900, kromě velmi mladých dívek, byly prostorově podstatně objemnější. Tipuji průměrnou velikost tak asi 48 a to přesto, že ještě nosily šněrovačky. Dámy, které nosily šaty ze salonů Podolská a Rosenbaum v meziválečném období měly velikost tak nejvýše 36. Samozřejmě, nebyly to tytéž dámy, ale generace dcer těch předchozích. Je jasné, že se muselo stát něco zásadního, co mělo souvislost s první válkou.

Po babičce mi zůstala „Úsporná válečná kuchařka“ Anny Kejřové, vydaná v roce 1915, napsaná ale už na podzim prvního válečného roku 1914. Očividně už pár měsíců po začátku bojů začaly stoupat ceny potravin a některé suroviny, kterých bylo dříve dost a za dobré ceny, byl problém obstarat. Předchozí doba byla očividně dobou plýtvání a přejídání. Byla to doba Magdaleny Dobromily Rettigové a její kuchařky z doby, kdy kvalitní a vydatné jídlo bylo základním životním potěšením a války se konaly někde na bojištích, vlastně velkých hřištích, kde si v krvavých hrách hrály desítky tisíc vojáků.

Ale první světová válka se dotkla každého, takže pražské měšťanské kuchařky musely nahrazovat pšeničný škrob bramborovým (to nám tak nějak zůstalo), a mouku pšeničnou moukou ječnou. Zásobování se během války nepochybně ještě zhoršovalo, takže jídelníčky z podzimu 1914, které pořád ještě vypadaly skoro jako ty z konce roku předchozího, byly v roce 1918 asi skutečně skromnější. A tak mládež, která vyrůstala v těchto letech, zůstala štíhlá. Když generace mých prarodičů dospěla do věku, v němž začínají tloustnout i ti, kteří byli jinak celý život štíhlí, přišla druhá světová válka s dalšími problémy v zásobování, s lístkovým systémem až do roku 1953 a zase neměli příležitost přibrat na váze.

Dnes je potravin zase všude dost. Tedy kromě Afriky. Všude jinde je svět bohatý, ale náhražek používáme ještě mnohem víc, než ve válečných dobách. Margarín byla levná náhražka drahého másla. Teď je sice margarín skoro stejně drahý jako máslo (ale pořád je levnější), ale není propagován jako náhražka, ale jako zdravá varianta tuku, zdravější než máslo. Jídla máme dost, ale většina z něj jsou náhražky. Zvířata krmená průmyslovými krmivy, doplněnými množstvím zcela neškodné chemie, masné výrobky vyráběné z odpadků, které by se v době „Úsporné kuchařky“ použily maximálně na krmení ptáčků v zimě, pečivo z mouky doplňované spoustou cukru nebo chleba z mouky, doplněné neprodaným včerejším chlebem...

V roce 1982 jsem byla jako studentka a průvodkyně turistů na Krymu. Nedaleko Jalty na skalnatých svazích mořského břehu, byla různá rekreační střediska důležitých občanů tehdejšího Sovětského svazu a také mládežnický tábor, jehož jméno si už nepamatuji. V areálu byl hotel a samostatná restaurace, kde jsme se stravovali. Byli jsme tam asi deset dnů. Když jsem tam přijela, vážila jsem 52 kg, po návratu jsem měla o dvě kila víc. Samozřejmě, pořád žádná katastrofa, ale dvě kila za deset dnů, to je opravdu trochu moc. Jak se to mohlo stát?

Bylo to docela jednoduché. Bylo to stravou. Zásobování potravinami v osmdesátých letech v SSSR bylo katastrofální, obchody byly prázdné a to jediné, co se dalo sehnat v dostatečném množství, byl černý chléb, smetana a vodka. Já jsem byla z Prahy zvyklá na stravu podstatně lepší. Samozřejmě, nebyla to nijak vybraná strava, bylo to jen to, co se dalo bez problémů sehnat – zadní hovězí, běžné sýry, vejce, jogurty (tehdy ještě opravdové), brambory, chleba...

Naši krymští hostitelé se snažili dát nám to nejlepší, co měli, protože jako cizinci (nicméně pouze komerční turisté, ne vládní delegace) jsme měli nárok na kvalitnější stravu, než místní obyvatelé. Takže každé jídlo se skládalo z několika chodů. Dnes mě mrzí, že jsem to jídlo nefotografovala, ale tehdy to nebylo běžné. K snídani byl čtvereček asi 5x5 cm z plátku sýra, stejně velký kousek másla a nějaká sladká kaše (ta mi chutnala) a libovolné množství černého chleba (ten miluju). K obědu byla polévka a nějaký vařený kousek neuvěřitelně hubeného kuřete (kost a kůže) s bramborovou kaší (asi z prášku) a libovolné množství černého chleba a totéž bylo k večeři. Vodku jsme si kupovali sami v krámku. Pořád jsme měli hlad, protože v jídle úplně chyběly proteiny a minerální látky. Tak jsme se dojídali chlebem. Výsledek byla dvě kila tuku za deset dnů.

V našem dnešním jídle je to skoro stejné. V jídle skoro úplně chybí výživné látky. Všechno samé náhražky, cukr, chemie... Dvě kila tuku za deset dnů, to je za rok – radši to nebudu ani počítat...

Zdá se mi, že kdybychom teď začali vařit podle Úsporné kuchařky Anny Kejřové z roku 1915 a používali ty tehdejší náhražky, měli bychom výborné kvalitní jídlo. A postavu do šatů Salonu Rosenbaum. Jenže problém by asi byl, sehnat v dnešních obchodech ty válečné suroviny ve stejné kvalitě. Ale za zkoušku by to asi stálo.